AI. V. Šembera vzpomíná na dětská léta.*) Toužebně očekávaná •slavnost pro chlapce bylo ještě asi před 25 roky honění Jidáše v pašijový týden. Jakmile duchovní dal znamení, že pašije jsou skončeny, vyběhli chlapci z kostela a shlukše se dali se do honění Jidáše (některého zerza-vého chlapce), činíce zastavení nejprve u děkanství a pak před domy kupců íi jiných zámožnějších měšřanů, kdežto jim buď suché švestky, buď peníze na rvačku házeli. Honěni to opakovalo se na Zelený čtvrtek i na Velký pátek k nemalému vyražení dětí a diváků; okolo r. 1818 vzalo ale za své. Píseň při honění Jidáše plným hrdlem zpívávaná a řehtačkami zprovázená, zněla takto: O Jidáši nevěrný! Go jsi učinil, žes svého mistra židům prozradil. Musíš za to šlapat bláto, co nejvíce do čepice. My Jidáše honíme, klekání zvoníme. Kyrie eleyson!

Jak honíval se Jidáš na Blatensku, líčí J. Timr: »Maminko, za kolik dní už budeme honit Jidáše?« »A koupíte mi taky rachtačku?« Podobnými otázkami zlobívají u nás malí nedočkavci kolikrát za den již od té -doby, kdy začínají chystati si »kočičky«, lískové proutky na »jehnědy« ke květné neděli. Tím dnem, dětmi tak očekávaným, jest středa pašijového téhodne, >sazometná«, také někdy »škaredá« nazývaná. Shromáždí se všichni téměř hoši, vyzkoušenou rachtačkou nebo klapačkou opatřeni do kostela (mnozí »rachtajíce« pobíhají kolem), kde konají se hodinky při rozžatých svících na známém trojhranu. Všichni bedlivě pozoruji, jak kostelník jednu svíci po druhé shasíná, a čekají netrpělivě, »až zhasne tu bílou«. Když se tak slalo, vyhrnou se z chrámu, a ten, jenž troufá si býti nejlepším běhounem, zvolá: »Já jsem Jidáš!* a dá se do běhu. (Jindy býval Jidášem, kdo první z kostela vyběhl.) Ihned spustí se za nim ostatní volajíce: »Jidáš! Jidáš!« a pronásledují »Jidáše« tak dlouho »rachtajíce«, až jej chytí. Potom sběhnou se s křikem těsné k němu a »rachtají« mu kolem hlavy. Honba Jidáše se opětuje několikrát.

Od Zeleného čtvrtku až do Bílé soboty, kdy se nezvoní, shromáždi se chlapci s klapačkami, řehtačkami a trakárky na jednom konci městečka q kříže a zpívají smeknuvše: »A ty nevěrný Jidáši, cos to učinil, že jsi -svého mistra židům prozradil? Za to musíš v pekle hořeti, luciperem, ďáblem tam býti. Kyrie eleison.« Po té jdou řehtajíce a klapajíce na druhý konec městečka a při tom volají: »Zvoníme poledne, klekání, do kostela.« A tam u kříže totéž se opakuje. (Zbirov, Lad. Jedlička.)

V některých vesnicích na Plzeňsku školní mládež na Zelený čtvrtek, Veliký pátek a Bílou sobotu »rachá« místo zvonění. O polednách se seřadí, s tratárky napřed, ostatní za nimi, a ubírají se vesnicí rachajíce a klapajíce. Tratárky se tlačí a vydávají podobný zvuk jako silná řechtačka. •U kaple a u každého kříže ve vesnici se hoši zastaví, pokleknou a odříkávají tyto verše: »Ó, ty nevěrný Jidáši, cos to učinil* atd. »Kristus klečí v zahradě, k Bohu se modlí, anděl strážce jeho jej posilňuje, Kyrie elejson! Kriste elejson!« (Při Kyrie elejson! vždy hoch, jenž má největší řehtačku, jí zatočí a zarachá.) Tak jdou celou vsi; do vzdálenějších ulic zajedou po-