str. 50
Gazděnko v rubáširn, napeč nám koláčků, jakových takových, třeba zemňákových.
Gazdo náš, gazdo náš, chystaj nám aldamáš, chystaj nám ho z lásky, sbíraly sme klásky.
Gazdo náš, gazdo náš, chystaj nám aldamáš, věru sa před námi do sklepa neskováš.
Ani do sklepa, ani do světničky, abys ty neuctil svoje pilné žničky!
|
Starší kresby valašské žnečky a účastníků při valašské dožaté chová vzácný rukopis v bibliothece Musea království Českého, Jos. Heřmana Gal-laše spis o Valaších ze začátku XIX. století, pokládaný za ztracený, získaný pro Museum od kanovníka ve Lvově Dra. A. Petruševiče přičiněním p. prof. Karla Kadlce, jenž rukopis i obrázky uveřejnil v Českém Lidu XV. Viz obrázky na str. 49 : Valá!šská žnečka, Hochwaldská vrchařka, Baěúrka, vrchařka na Meziříčském panství, Hochwaldský vrchař, pastýř.
*
Valašská »dožatá« z Polanky u Vsetína byla napodobena na Národopisné výstavě r. 1895 podle návodu P. A. Přibyla a Jos. Válka.*)
Posledním »žnivem« bývá na Valašsku úlehlový oves. V den, kdy se dožíná, »dójďaci na pole* nabrousí se kosáky, požehná se dílo, a žnice spustí:
Bože náš, Bože náš, šecko nám dobré daj, dar Ducha svatého do srca našeho.
Nežnimy ho, zelený je, zelený je, nechajme ho, až dozraje, až dozraje, nechajme ho, až dozraje, až dozraje.
|
Na ten popěvek odpoví jiná »žnica«:
Nenecháme, pohoda je, pohoda je. (Třikrát.)
|
Jiná »žnica« »převrhne notu« po svém:
Nenecháme, pohoda je, nenecháme, pohoda je, nenecháme, pohoda je . . .
|
Žnou-li někde poblíž, ba i někdy na protějším »vřše«, žnice různých hospodářů, neopominou si »pohelekať« a sebe navzájem poškádlit:
Vy Čatkovy žnice, užínajte nízko, až sa vám nepichne do zadku strníski
Křúpalovy žnice pily by velice, na místo goralky dostanu zelnice.
Tý Catkovy žnice velice by pily,. na místo goralky dostanu bařiny.
Křúpalovy žnice, to sú, Bože, žnice,. nezaslúžily si ovesněj krupice.
Tý Čatkovy žnice, to sú také žnice, co dneskaj nažaly, svážu do trávnice.
|
*) Slavnosti a obyčeje lidové z Moravy. V Praze 1895, str. 24.
|
