Sósedi: No bat! —¦ To je jakževo! — Nemožem to nechať, až se to zkazí.

Bechtář: A naši némladší sósedi, jako Matóš Krček a Kašpar Stéskal, dají jakožto domácí každé 1/i bečke, !á pecne chleba a 2 kope tvarůžku. Ale to se nechá napodrohy.

Sádra: Až co dneska zbode, necháme na podrohy.

Bechtář: Deť si to jenom, sósedi, roz-meslete, co je to tře bečke piva!! To máme jakožto —éé — éé—jakožto — é —é — tak to máme------

První konšel Hadra: No. jakožto, ale skoro pět set mású.

Bechtář: No, chvála Páno Bono! Je nás to hezkéch — ale je to také trocho pití — no, to jož každé može piť, jak do důchodo. Tak, hospocke, načni hned' vědro. A te, Alajtnare, zaskoč pro te tvarůžke a pro ten chlib.

I. konšel Hadra: Sak z lěch cezích možó bet také hodni sósedi. Že ne? Přešle hezké rechtářa a celý právo zaproseť, abechme jich pi-émole; a tak se to taky na mladý sósede patří.

II. konšel Hop-. No, co be nemohle beť? Hm, to je jistá. Z pořádnýho chasníka može dečky bet hodné só-

Sed. (Vrátí bb Spiiiaj celý nn-iulý.)

I. konšel Hadra: No, to ses, kmotře Spinale, dlóho nebavil.

Spinal: No, deť to mám naproti.

II. konšel Hop: A jse celé — jakési mrzuté.

Spinal: A kdo be nebel! Slota! Pár pohlavků jsem mo měl ešče předať. Toš si pomeslete, sósedi. Pacholek bel još sám večír pro slámo na řezání sečke. Deska mo jakse ohnola, alebo stopl mimo, zkrátka, pacholek pláskl s patra důle a veřétil se jakse noho. Ešče že se do smrti nezabil. Ale to dečky mosi beť o něho až sám večír. Ve dne hledí dovijakéch kondrfálu, stoleco nemá nikdá, jak se patří, v pořádko, kosíř topé jak pato, — takové je s něm pořádek. Včel stém može nekeré deň fňokať, a já bodo moseť dělať pacholka. Kázal sem mo lehnót na barák a namastit mo to nečém. Má hoíerkeň je také půl doktora. Bodele to do rána horší, mosi ho vziC Dajč do kolirování.

I. sósed Holóbek: Což ten — terno se mnohé štodirované dochtor neve-rovná. Co se s nebosčékem Norbertem Hamrem najezdile, ale na konec bel přece Dajč dobré a pomohl mo s tó noho. Eno, každymo to néni daný.

(Ajnštendi" nese chlib a tvaružke.)

II. konšel Hop: Och, ba néni! Ale nám bode daný to, co nese ajnštendr.

Hospodcké: Tak sósedi, je čerstvý — jak malvaz. Mám nalívat do korbelů?

NekeH (Spinal, Hadra, Koba, Obsel): No, tO Se VÍ ! (Ajnštendr dá. napřed chlib a tvíirůžke před reclitáře na. stůl, i-eclitář požehná a zkrojí chlib pobízeje.)

Bechtář: Tak si, sósedi, krájéte chleba a berte si těch tvarůžku.

II. konšel Hop: Tvarůžek je také Boží dar, ale kos škopoviho je přece lepší. Ten Smeslel nám to pěkně ve-vedl. Ale šak me se bez něho oben-dem. No né, sósedi?

Sósedi: Také že obendem.

Bechtář: No, co vevedl! Onehda bel v hospodě potróšené, a deš je plná kotrba, tak si mnohé do hobe ne-vize. Spostil pré tam na cely kolo, že našo pastvo nepotřeboje, že má svó, a že možem čekať, až dostáném těch 30 fontu na oborke, jak má dávať. Ani vjerdoňk pré nedá. A me si to máme nechat lébiť? Me? Obecní óřad a ve sósedi s nama? Z keho pak je žev, leda z nás! Debe přešlo na mě, já bech mo zatopil.

Bechtář: No, to se nemože tak nechať; to be si jož každé vejižděl.

I. sósed Holóbek: Vité co, sósedi? Dež on se obende bez naše pastvě, toš me se obendem bez jeho masa. Ať si ho sni sám. Já bech meslel,abechme k němo hned' od řéčka přestále chodit pro maso. Šak on dostane vřtr!

Bechtář: Tak, tak. To bechme mele odělaC — a to všeci do jednoho. Šak on postaví ose! Rač bodo jest samo voděnko, než bech si něco takovyho nechal lébiť. Tak se na něho do-mlovme.

II. konšel Hop: Já meslím, že to je bez domlove. Zkrátka, nepůdem k němo žádné a pas! No, né — sósedi?

Všeci: Nepudem!