Shazování kozla.

Asi v době slunovratu letního, obyčejně na sv. Jakuba, házeli v krajícb-západoevropských buď se střechy nebo s věže kozla nebo kočku a pod. Házení toto bylo provázeno přiměřenými obřady.*)

V Čechách také byl znám tento obyčej. V Jaroměři ještě na začátku stol. XIX.**) přivedli řezníci na den sv. Jakuba vyzdobeného kozla ku Pražské bráně, vyvlekli nahoru a shodili jej odtamtud. Diváci křičeli: »Kozel padá! — Není pravda!« Roztlučenému kozlovi byla přičítána moc hojivá. Rozdělili se o něj řezníci, lékárníci pro domnělou léčivou sílu a dostalo se podílu také zevlovačům. Výklad ukrutného obřadu zněl, že prý to na památku sv. Jakuba, který byl shozen s chrámu Jeruzalémského.

Nejstarší zmínky o krutém tomto obřadu zachovaly se náhodou v záznamech o lidovém léčení staročeském, které přičítalo krvi, z kozla shozeného s věže na sv. Jakuba, moc zvláště čarovnou a působivou.

Dne 27. července 1636 oznamuje šafářka Dorota Jínová rozšafné paní Zuzaně Černínové: »Vaše Milosti urozená paní, paní mně milostivá Vaše Milosti. S poručením Vaší Milosti nechala sem toho kozla schoditi, aby se v něm čistě krev srazila, na sv. Jakuba do slunce vejchodu a tu krev sem usušila a lůj přepustila a nyní Vaší Milosti posílám. Lůj řezníkům sem zaplatila, dala sem jim za něj pět českých, bylo ho neškva-řenýho půl třetí libry a maso sem jim zase vrátila, aby sobě je zpeněžili, nevěděla sem jak učiniti, nedostala sem od Vaši Milosti cedulku, až na Radenín prvního kozla vehnali.«***)

Podobně připisuje krvi kozlové zvláštní hojivý účin a bezděky zprávu o shazování kozla zapisuje jesuita J. Barner: »Kozlové k sv. Jakubu nebo při začátku tohoto měsíce zabiti bývají, anebo z vysokého místa svrženi, sebraná krev jejich zachovává se pro všelijaké příhody náhlé a jistá částka dává se v octě, jestli která žíla v těle lidským se přetrhla a krev se usedla, zase se rozplyne po iu.«+)

Vyobrazení tohoto ukrutného obřadu zachoval náhodou Paprocký++) v rozprávce, jak kozel-tesař byl pokutován za nehodnou práci na stavbě