Při tom však neuznávám za potřebné supponovati pro přejetí mléka a skotu, že Germane třebas i v mírnější formě bránili po dobu své vlády Slovanům v chovu dobytka, tak že tito nemohouce piti čerstvého mléka, zapomněli starý svůj termin mlezivo, a přijali ten, který slyšeli u svých pánů. To je vše příliš umělý výklad a ještě méně se hodí na výraz skot, nuta. Proč Slované řadu terminů přejali, mezi nimi mléko, skot, nuta, nevíme, ale hypothesa Peiskerova to nevyloží, poněvadž skot i jeho produkty jim zůstaly na očích, ať chovali sami dobytek nebo při nich germánští pánové.

Slovem, faktum je pouze, že tu byl úzký styk Slovanů s kulturou vskutku pokročilejší a tento moment vedl asi к tomu, že se přejímaly z ní nové terminy i pro věci, pro něž byly jinak názvy domácí. Pravdu má Peisker v tom, že vykládá tento úzký styk porobou germánskou, ale forma této poroby tak, jak on si ji představil, z daných dat nevyplývá, aspoň ne přesvědčivě. К tomu bylo by třeba dalších důvodů.

Setkali-li jsme se v Peiskerově výkladu o poměru Slovanů ku Germánům se správným předpokladem rozsáhlé vlády germánské nad Slovany, vysvětlujícím vznik poměrně mnohých kulturních přejetí, — nemohu s historického hlediska dáti souhlas s druhou částí Peiskerovy hypothesy o poměru Slovanu к Turkotatarům, jejž si Peisker, jak jsme výše viděli, představuje v barvách mnohem černějších, jako porobu nejhoršího druhu (»eine bestialische Knechtschaft« str. 111), a kterou na str. 101 zove »peklem« Slovanů. Za ní podle jeho představy Slované vůbec se nemohli odvážiti pro-vozovati pastýřství a chovati brav nebo skot. I zde Peisker častěji naznačuje, že tato poroba byla něco, co celé Slovanstvo tísnilo od věků, trvale až do doby Konstantina Porfyrogenneta a čeho se Slované v stálém strachu o své bytí nemohli zbaviti. Peisker vždy, kdy o této porobě hovoří, vyslovuje se vůbec o Slovanech a také u všech, kde je doložena později kasta županů, ať na východě, na západě nebo na jihu tuto kastu vykládá za potomstvo původních turkotatarských pánů. Má tedy i při této porobě na mysli Slovanstvo celé a porobu tu klade do dob dávných, neboť ona připravila půdu pozdějšímu podléhání Slovanů pod živel germánský (str. 1, 2).

Ale ani historie ani filologie ani archaeologie, a myslím, že ani žádná jiná nauka nemá pro thesi takto pojatou a přednesenou přesvědčujícího důvodu. Ano, jsou historicky doloženy turkotatarské vlády, ale ty 1. vesměs až na jedinou týkaly se vždy jen malých částí Slovanů — žádná nezajmula ani poloviny, neřkuli celého Slovanstva, — 2. trvaly vesměs jen kratší dobu a 3. spadaly vesměs do doby pozdní, kdy už Slovanstvo bylo nesmírně četné, rozvinuté a hlouběji differencované, bez jednoty. Poroby tyto nezasáhly, i když byly zlé, žádným způsobem Slovanstva celého a nemohly jej uvrhnouti v ten odvěký a trvalý otrocký stav, o jakém mluví Peisker.

Jedná se tu především o porobu hunnskou, bulharskou, avarskou, chazarskou a pečeněžskou, o pozdějších nemluvíc. Z nich prvá hunnská ovládla zprvu r. 376 část východních a pak jen podunajské Slovany ani ne na 100 let, neboť už r. 453 byla moc její zlomena a omezena nanejvýše na nepatrnou část Slovanů na dolním Dunaji; Bulhaři přišli к Dunaji koncem V. století, ale ovládati počali část balkánských Slovanů teprve v stol. VII., Chazaři a Pečeněhové, pokud vůbec o nich při počátcích slovanské historie může býti řeč, ovládli pozdě (podobně jako Maďaři) teprve po VIII. stol. sousední kmeny ruské, hlavně Sěverjany a Slovany na Donu. Jediná