str. 95
na př. při velikonočních obřadech: „dyngus" a „śmigus", pokládané nejednou za jakési zbytky pohanské, jsou toliko německé Dingnus (de-pactatio) a Schmeckostern (śmigurzt ve stol. XVII.); „baby cząmbrowe"1) v Krakově o masopustě, jsou^ „Schamper"; tvrdím dokonce, že vynášení smrti ze vsi zakazované v Cechách ve stol. XIV. a známé v Polsku toliko na západě (naprosto ne v celém Polsku, jak mylně se tvrdí), také proniklo z Německa, od Norimberka; nemáme pro ně obdoby ani na Rusi ani na Balkáně atd., kde vlastně dávné obyčeje udržely se mnohem déle než v Polsce a v Čechách.
Neuznávaje sice při úplném nedostatku bezpečnějších důvodů dohadu autorova o slovanském rázu oné zvláštní přísahy „sluneční" u šlechty polské a české, srovnávám ji s přejímáním jiných obyčejů rytířských (turnajů atd.), avšak rád uznávám, že sebral ze světa germánského, klasického, z Indie i Persie, ze světa semitského, od všelikých národů primitivních hojné a zajímavé doklady pro přísahu na slunce, na Helia, Mithru atd. Sebrav tyto doklady přistoupil ve druhé části své práce, od str. 53, ke „genesi a rozvoji přísahy na slunce na základě primitivní víry"; povstala nezávisle u nejrozmanitějších národů z týchž příčin; neměla prvotně podkladu etického, byla magickým slovem a posunkem, kouzlem a zakletím; teprve později vytváří se pojetí slunce jako svědka, jehož oku nic neujde, jako spravedlnosti samé; v této etické personifikaci slunce tkví též existence jeho charakteru přísežného. Ve zvláštním dodatku autor připojuje přísahu tureckou z r. 1573 před soudem polským, kde Turek podle svého obyčeje přísahal na slunce vztyčuje prst к slunci. Autor vyčerpal obrovskou literaturu, a ačkoliv neuznáváme prastarého slovanského původu této pozdní rytířské praktiky, potvrzujeme, že vyplnil mezeru v literatuře právně-etnologické, která třebaže vždy zabývala se přísahou, přece přísahu sluneční zanedbávala. V literatuře polské tohoto oboru jest málo prací tak širokého hlediska, jež by vyčerpávaly tak všestranně látku roztroušenou po celém světě. Mnohé úvahy svědčí velmi příznivě o bystrosti a vědomostech autorových. A. Bruckner.
@-------------------
Fritz Günther: Die schlesische Volksliedforschung. (Wort und Brauch. Volkskundliche Arbeiten namens der Schlesischen Gesellschaft für Volkskunde in zwanglosen Heften herausgegeben von Prof. Dr. Th. Siebs u. Prof. Dr. Max 'Hippe. Heft 13.) Vratislav, M. & H. Marcus, 1916. Str. 232.
Péčí Slezské společnosti pro lidovědu vydávají profesoři Th. Siebs a M. Hippe ve volných svazcích sbírku lidovědných prací „Wort und Brauch", jejíž 13. svazek přináší důkladnou práci F. Günthera líčící vývoj badání o slezské písni lidové. Kniha má býti úvodem к velikému vydání slezských písní (německých), které Společnost již po léta připravuje a proto autor pokusil se shrnouti vše, co o slezských písních (především ovšem německých) bylo dosud otištěno, hledě též к materiálu rukopisnému. Po stránce národopisné jest Slezsko oblastí vysoce zajímavou, neboť živel německý stýká se tam úzce po staletí jednak
1) Cząber = lidová slavnost na tučný čtvrtek.
|
|
