Na Moravě: Heluška, Heryška, Eliška, Liška (Sušil); Heliška (Bartoš, Herben).

Na Slovensku: Heluška, lalija (Kollár); Heľuška, Ľalija (Dobšinský). — Je to patrně obměna jednak Heleny (Héla, Helička...), jednak Elišky. Erben, t. p. 74, dí, že ji chybně také zvou Eliškou nebo Liškou. Výtka dojista nesprávná, poněvadž děti od jména neběžného, neznámého lehce přeskočí prostou asociací slovní к jménu, jež hoví jejich představě, jak se tehdy děje v projevu mluvním vůbec! (př. velocipéd: luciper).

Z úvahy tedy vyplývá:

1. že Neruda výraz Hélice si vytvořil sám, že výraz tento nemá příkladu ve jménech „hrdinky" naší hry. Praví-li pak Fr. Bílý t.: Také hra na Hélice... atd. stilisuje větu podle Nerudy, nikoliv podle her samých,

2. že verš jeho Balady měl by zníti: Zahrajem si na Hélici;

3. že je v podstatě chybný, poněvadž hry této nemohou svésti dvě účastnice (u N. co dvě bílé holubice), než vícečlenný chorovod (12...; vyberaj si z piati, Dobšinský; vyber sobě z pěti, Bartoš), ve kterém jedna je Heličkou.

Či snad Neruda mínil, že by v jeho hře účinkovaly také: Jezu-Iátko, P. Maria a patronka dítěte (v. 27—30)? Ani toho nelze připustiti, když sám výslovně řekl: Zahrajem si na Hélice, co dvě bílé holubice. — I když pak během hry jiná dívka zastoupí Heličku, takže se i všechny vystřídají, hra pořád zůstává „hrou na Heličku", čili dle Nerudy „na Hélici".

1)

„Z pohádek naší Marjány" z Bělohradu podle vypravování Frant. Ma-tějovského, říd. učitele v. v., zachytil dr. Jos. Pešek.

Když přástevníce zpívaly: „Osiřelo dítě o půldruhém létě", my malí posluchači tajně utírali slzičky. Nikdo neměl tu macechu rád!

„Dnes vám budu vypravovat o hodny Anince sedláka Říhy, kerá chodívá denně ke svy předobry starostlivý matičce, co odpočívá na svatým poličku tam za dědinou u bílyho kostelíčka. Tam chodívá, zpívává teskný písničky a žaluje matice, že tatínek dříve než se hrobeček její zazelenal, se voženil a přivezl si domů novou hospodyni, vdovu