str. 148
„Zde se hezky paste, máte tu pěknou travičku a já navštivim svou matičku a vyřidim ji vzkaz vod milyho tatíčka."
Slyšela matička, slyšela vrouci modlitbičku, slyšela pozdrav a zkaz svyho manžela, dyť ta kvítka na hrobě vykvetlá se tak chvěla. To byly ty starostlivý ruce matičky, a líbá rajská vůně těch květu a lístku, to byly ty sladký polibky její, kerejma blažívala dítě svy milený a věrnyho manžela svýho.
Sluníčko už zapadalo za lesy, dyž Aninka vrátila se z krchova. Husičky se seřadily jako vojáci a cupaly teď před Aninkou a pořád si něco brebencovaly. Kočičky s vořiškem tlapaly za ní.
Tu začala Aninka u zdi krchova zpívat tak dojemně, že se husy-vojáci zastavily a pilně poslouchaly. Aninka se loučila s matičkou:

s kým já smu-tná dnes spá-ti bu-du?
„Zeň si ty husičky, žeň si domů.
Komu slunko svítí, blaze tomu,
Smutno, ach, přesmutno v chladnem hrobě !
O půlnoci já dnes přijdu k tobě."
|
Na to Aninka mu zase odpověděla:
„Co bych já ubohá za to dala,
kdybych tě ven z hrobu vyvolala,
a tebe, sličného mládenecká,
ukryla hluboko do srdéčka."
|
|