V Bosně nemá se nikdo v noci dívati do zrcadla, zvláště dětem do sedmi let je to zakázáno, neboť shlížejí se v něm čerti a snadně by si člověk mohl ublížiti (Glasnik zem. muz. bos.-herceg., XX., 156). Podle bulharské pověry sestárne záhy, kdo se večer shlíží v zrcadle (Сборникъ за нар. умотвор., XIII., odd. 3., str. 166, ze sofij. kraje). Bulharský lid to také vykládá, ale jinak: Díváme li se do vody, vidíme svůj obraz velmi jasný — a to jest naše duše, jací budeme, až umřeme; večerní čas není příhodný shlížeti se ve vodě nebo v zrcadle, neboť vidíme svou duši, a ta nemá se viděti ve večerní čas (ib. XXVIII., 224). Duše vycházejíc z člověka stává se stínem, jak to vidíme ve vodě nebo v zrcadle, když se shlížíme (ib. 225). Zvláště v noci jest zakázáno dívati se do zrcadla a líčeno velké nebezpečí s tím spojené. Taktéž v orientě. Proto mohamedáni bombayští zakrývají zrcadlo ve své ložnici, než jdou spät (Seligmann, L, 181). Již brahmanům zakázal zákoník Manův shlížeti tvář ve vodě, jako rovněž dívati se na obraz slunce ve vodě. Zákaz není tu odůvodněn, ale základní jeho myšlenka bude nepochybně tatáž, jako v ostatních hojných pověstech a pověrách východních i západních, starověkých a novějších (srv. Zs. f. Völkerpsychologie, XIII., 344).

Pozměněna je tato pověra ve Francii v dep. Marne: kdo se dívá do zrcadla ušklíbaje se, spatří čerta umíraje (Revue des trad. pop., XXIV., 136).

Vykládá se autofascinací a názorné příklady toho uvozují se již z bájí antického starověku: Narkissos spatřiv svůj obraz ve vodě, zamiloval se tou měrou do svého obrazu, že neukojenou touhou zahynul. Plutarch vypravuje, jak jistý krasavec, jménem Eutelidas, shlédnuv se v tichých vlnách řeky, zachvácen byl šerednou nemocí. A podobné příklady vypravovány z novější doby o muži, který r. 1883 v Messině pohlédl do velkého zrcadla ve výkladu obchodním a byl ztracen, onemocněl a zemřel (Zeitschr. f. Völkerpsychologie, XIII., 344; Seligmann, L, 178-9).

Zvláštní jest ten motiv v německé pohádce ze severních Cech: zakletou paní může vysvoboditi muž, když po celý rok bojuje s černým rytířem a po celou tu dobu se nepřevlékne do nových šatů ani se nedívá do zrcadla (Mitteilg. nordböhm. Excurs. Club, X., 188).

Zrcadlo, popřípadě zrcadlení v hladině vodní anebo v lesklém předměte jest hojným předmětem přerozmanitých pověr u národů všech takřka dilů světa. Přečetné toho doklady snesl Hartland (II., 16 sl.). Srv. bretónskou pověst: pastýř spatřil v rybníce obraz hospodářův, ač ten tam nebyl, a do rána bvl mrtev (Le Braz, La Legende de la Mort, I., 43 sl.). Srv. Archiv f. Religionswiss., V., 25.

U primitivních národů severoasijských, afrických, amerických, australských sebrán byl od cestovatelů a etnografů značný počet podobných představ: život lidský jest nerozlučně spojen s celistvostí a neporušeností jistého předmětu, zrcadla u jistého afrického kmene, sekery u ame-ricko-indiánského kmene. Někdy v Melanesii také se životem nějakého zvířete, hada, ještěrky a j. Jistý kmen centrální Australie drží se mínění že duch nějakého předka vstupuje do ženy, takže novorozeně jest jaksi vtělení toho ducha; nyní má každý duch posvátný kámen, který opustí,