CHRÁNĚNEC OSUDU.

Více jak půldruhého tisíce let putuje myslemi lidí v Asii, v Africe a v Evropě povídka o chránenci osudu, živý příklad hluboce tragického názoru na život: jak marné jest lidské snažení, protivit se vůli tajemného, věčného neznáma. Narodí se hoch, jemuž je souzeno, aby se stal dědicem jména a bohatství mocného muže. Mocný muž marně ukládá o život nemluvněti, marně hledí zahubit hocha, marně posílá jinocha se zrádným listem, jenž mu má přinést smrt: osud se naplní, jinoch dědí po svém nepříteli jméno, důstojnost i bohatství.

Látka ta vznikla kdesi v jihovýchodním koutě Asie, dávno před třetím stoletím po Kristu, zrodila se z buddhistické víry v marnost lidského vzdoru proti kolu osudu. Zdobila sbírky příkladů o mravoučném živou, rostla v mravoučnou povídku, zarámovanou do pásma povídek

o postupných existencích s konečnou symbolisací a moralisací, vykvetla v živé fantasii Džáinů a vyznavačů boha Višnu v skvělý malý román s líbezně erotickým neb krvavě sensačním zabarvením, šířila se do Číny, na Ceylon, к Arabům a procházela po staletí rukopisy i tisky, a oznívá

i v lidovém podání východu.

Jak se šířila na západ, nevíme. Vynořuje se náhle s jinými prvky, jako křesťanská legenda о„ archandělovi Michaelovi, jenž nahrazuje chránenci osudu Osud, — v Řecku. Neznáme jí z Řecka, ale trosky kop-tické a arabské, etiópske povídky z Egypta a Abyssinie ukazují zřetelně do Řecka, kde mniši na hoře Athos dávají ve své knize o malířství návod, jak zobrazit zázrak, jímž Michael a Gabriel zachraňují hošíka z moře. Těch několik nábožných knih, jež legendu uchovaly, jsou do-jista jen trosky četnější církevní literatury, která však později mizí a jen stopa po ní jeví se v literatuře lidové.

V tureckém prostředí objevuje se chránenec osudu teprve v XVII. století. Jeho rodokmen je neznámý, ale charakter povídky značně zdrsněl.7 Východní křesťanství zdůraznilo na buddhistickém příkladu charakter náboženský. Turecký autor podškrtl ukrutnosti a románový děj. Otec zabijí matku svého vlastního dítěte, vysazuje vlastního syna levobočka v pustině, hází jej pak do moře, posílá jej к ženě s úkladným listem a najímá zákeřné vrahy na syna-zetě, jenž se oženil nevědomky s vlastní sestrou.

Západní Evropa zmocnila se chráněnce osudu již od XII. století a znala jej jistě aspoň ve dvou různých podobách — v nichž oznívají stejně motivy indických textů i křesťanských legend — a vytvářela si jeho příběh s novými podrobnostmi, připínajíc jej к jménům slavných panovníků, byzantinského Konstantina a německého Jindřicha III., neb měníc jej v královský děj se smyšlenými jmény, sloužící za mravoučný příklad neb rytířskou novellu. I v bouřlivém osudu dánského prince Amletha, jak jej vypravuje v XII. století Saxo, je nesporný prvek z toho příběhu uchován dvěma výpravami se zrádným listem. Jak putovaly tyto pseudohistorické a rytířské texty literární Evropou, opět nevíme.

Ale lidové podání současné Evropy i Asie vypravuje si víc jak stokrát od severu Evropy až na jih, od Anglie až za Ural o nalezerici, jejž chrání Prozřetelnost před úklady předurčeného tchána, a rozmno-