Útěku, u Řeků v balladě, kterou v roce 1864 přeložil do češtiny V. B. Nebeský, u Němců v Biirgerově Lenoře atd. Garentina liší se od těchto sesterských básní tím, že v ní nepřijde si zemřelý milenec pro nevěstu, nýbrž zahynulý bratr pro sestru, aby ji dovezl к opuštěné matce. To jest právě podstatný znak národního cítění albánského, kde větší význam má svazek pokrevenský než láska milenců a manželů. Ze stejné sbírky pochází romance o mladém Konstantinu.

Zajímavé jsou prvky lidové víry, se kterými se v albánských písních setkáváme. Raněný rek leží na svém lůžku, pod pokrývkou schováni jsou dva hadi, kteří mu olizují rány a tím způsobí, že brzy se mu vrátí zdraví a síla. V srbské poesii máme podobný motiv, kde Marko Kraljevič zabil loupežníka Muzu a najde v jeho těle hada kolem srdce ovinutého, jenž při zápasu spal a neprobudil se, jinak bylo by to vs Markem hůře dopadlo. Šťastný člověk má podle albánské představy štěstěnu s bílou tváří, nešťastník s tváří černou. Nad mrtvým tělem nebo nad hrobem posadí se černý pták, naříká nad osudem padlého, volá po matce, po sestře, vyřizuje jim vzkazy. Nápadnou podobnost nalezl jsem v tom směru u některých písní bulharských. Albánská píseň nazývá s oblibou reka drakem (drangue); tito draci jsou nadáni nadpozemskou mocí, jsou chránenci osudu, jejich duše v noci opouštějí tělo, bojují s čarodějnicemi. Hrdina jmenuje se také lvem, jestřábem, sokolem; ve svatebních písních sokol si odnáší jako kořist nevinnou koroptev.

Novější písně hrdinské mají svůj podklad historický v bojích proti Turkům, proti Černohorcům, pomezním Srbům nebo v nahodilých zápasech mezi krajany a sousedy, které povstávají často z příčin nepatrných, pak podle starobylého zvyku krevní msty se vlekou do nekonečna. Pokud jich sám mezi lidem nezaslechl, čerpal je autor ze sbírky P. Vincence Prennushi, Kange popullore gegnishte (Sarajevo 1911). Z ní také pocházejí četné písně lyrické, jež prozrazují hluboký cit i někdy kousavý vtip. Tam zase se mluví o růži, o slavíku, o lilii, o měsíčku.

Autor věnuje kapitolu nářkům nad zemřelými. Tyto elegie jsou domovem u Albánců podobně jako na slovanském jihu. Jako příklad uvádí úryvek z básně Jiřího Fishty Lahuta e maltsiis, kteráž jest složena přesně v duchu a slohu národním.

Závěr tvoří říkadla a písně dětské vyňaté většinou ze sbírky Prén-nushiho. Lambertz ve své knize uvádí jména badatelů na poli písemnictví, jazyka a národopisu albánského i jejich díla. Po zásluze uveden jest i náš profesor Jan Urban Jarník svými spisy psanými po německu i po česku. V celku jest Lambertzova kniha dobrá, třeba že bychom si přáli větší hloubky v porozumění národopisném a při srovnávání s národy sousedními. Kde se autor pouští na pole etymologické, nebo kde provádí přirovnání к Němcům alpským, tam jeho kroky nejsou šťastny.

Albanie přestala býti pro ostatní Evropu temnou zemí, stala se přístupnější a zajisté i její národ pozbude .časem svých vyhraněných zvláštností. Srovnáme-li, co nová kniha podává, s tím, co za doby uzavřenosti Albanie specielně v naší literatuře bylo napsáno, máme uspokojivé vědomí, že jsme v tomto oboru byli o krok dále než Němci.