Nový pokus o klasifikaci slovanských jazyků. i(0 knize B. Coneva: История на българский езикъ.) Slávia I., 1922—23, str. 120—127.

Pamjatniki narodnogo tvorčestva Osetin. I. Nartovskije narodnyje skazanija. II. Digorskoje narodno-je tvorčestvo v zapisi Mich. Gar-danti. ZsVVkde XXXVII. 1927. Str. 132.

Pregled za blgarskitě národní pěsni. I. Sofia 1925, 16+ 631. ZSVVkde XXXV.—XXXVI. 1925—26. Str. 194.

Remizov Aleksěj: Сказки русскаго народа сказанныя A. P. NVČ. XVI.

1923. Str. 162-163.

Serova M.: Новгородские сказки.

1924. Slávia IV. 1925—26. Str. 834 až 836.

Sibirskaja živa ja starina. Sbomik statej po obščemu krajevedeniju i etnografii, Irkutsk 1925, Str. 503. ZsVVkde XXXV.—XXXVI. str. 195.

Skazoônaja komisija 1924—1925. ZsVVkde XXXVII. 1927. Str. 128.

Speranskij M.: Русская устная словесность. I. NVČ. XVII. 1924. Str. 141—148.

Stránečka Františka: Pohádky. Díl I. 1927. NVČ XX., 1927, str. 70 až 71.

Šaulič: Srpske národne priče. ZsVVkde XXXV.—XXXVI. 1925-26. S.tr. 191.

Šišmanov Ivan Dr.: La science fr.ancaise et le Veda Slavě. Zs. V. f. Vkde XXXV.—XXXVI. 1925-26. Str. 196.

Šklovskij Viktor: Связь пріемовъ сюжетосложенія c общими пріемами стпля. NVČ. XVI. 1923. Str. 163.

Tille Václav: Verzeichnis der böhmischen Märchen. NVČ XV., 1921, etr. 96—97.

Tomíček Antonín: Víra v duchy na Litomyšlsku. 1926. NVČ XX., 1927, st. 70—71.

Trubeckoj N. S.: Ischod k vosto-ku. NVČ XV., 1921, str. 97—102.

Vaněček Karel: Pohádkové večery. 1926. NVČ XX., 1927, str. 70—71.

Volkov R. M.: Ckazka. I. NVČ XIX., 1926, str. 61—66.

Poznámka: Do soupisu nebyly pojaty drobné zprávy otiskované v NVČ., jejichž výčet přinesl rejstřík k roč. I.—XX. připojený k čís. 4. roč. XX. NVČ. Zkratky (méně zřejmé): ČČM = Časopis Národního musea. — NVČ — Národopisný věstník českoslovanský. — ZsVVkde = Zeitschrift des Vereins für Volkskunde.

Pohádky, kterých chceme užívat k studiu lidového podání, musí napřed být ohledány kriticky. Jednak, jak byly zapsány, od koho vyprávěny, jednak odkud rbo vypravování mohlo pravděpodobně pocházet. Nemůžeme jen tak předpokládat, že pohádky, totiž zapsaná vypravování, jsou „podání", „lidové podání", cosi podstatně odlišného od jiné literatury. Musíme hledat, ne-najdeme-li přímo pramen, odkud vypravování pochází, neodkazuj e-li dokonce na pramen vyčtený.

Našel jsem několik takových dokladů, z kterých je zřejmo, že pohádka velmi přesně .zapsaná je vypravována prostě podle knížky. Tím spíš je této opatrnosti potřebí u pohádek, o kterých víme, že nejsou přesným zápisem podle podání, ale že jsou vypravovány uměle. Nemusí být u autora proto ještě zlý úmysl. V polovině minulého století je to věc docela iběžná, že autoři přejímají pohádky jeden z druhého, vyzdobují si je a jsou při tom