ěím začátkem nové práce. Ne jenom proto, že jsem také o ní trochu pracoval, ale hlavně z toho důvodu, že v mnohém je dobrá, a vědečtější i účelnější zpracování je docela dobře možné bez násilného a náhlého převratu.

Vědecké obrození ústavu půjde jistě klidným, systematickým vývojem, po etapách. Je nutno si uvědomiti úkoly moderních museí. Jsou dvojí: museum je jednak ústavem vskutku vědeckým s krásným cílem býti pro vědeckou práci svého oboru naprosto nepostradatelným, — na druhé straně pak institucí popularisační v dobrém slova smyslu, to jest institucí, jež výsledky celé nebo jen části své vědy dovede názorným a vkusným způsobem předvésti laikům, aniž by při tom pozbyla zájmu odborníků. Má tedy podle toho každé vědecky a racionálně vedené museum dva životy: jeden veřejný, zevní, to jsou sbírky vystavené, volně přístupné, a pak život soukromý, vnitřní, to jsou skladiště, náležitě utříděná, fotografické oddělení, knihovny, zkrátka vědecká kancelář.

V tom bych viděl hlavní úkoly (ne ovšem všechny) každého musea. Všimněme si nyní možností a konečných cílů v našem případě, v národopisných sbírkách Národního musea. Z národopisného materiálu jest zastoupena ve výstavních exposicích kultura materiální. Z ní velká část, jak jsem výše řekl, je vyňata tím, že vše, co jedná o práci lidové, především zemědělství, je zařáděno do sbírek Zemědělského musea. Zůstalo tedy mimo něco zvykosloví, jen tak zvané lidové umění, to jest předměty výjimečně zajímavě svou formou a technikou, ať je to nábytek nebo součásti krojové (ovšem kroje svátečního), anebo keramika nebo drobné ozdobné předměty lidové, domácnosti. Je jisto, že tyto dnešní sbírky v tomto výběru jsou zajímavé, honosné a líbivé, odráží se v něm náš dřívější romantický názor, že naše tak zvané lidové umění je, ne-li jedinečné, přec v Evropě něco zvlášť cenného — ale při tom jsou tyto sbírky v národopisném museu rozhodně jednostranné. Jest však při tom nejen myslitelné, ale i dosti snadno proveditelné, aby jednotlivé více méně ucelené národopisné části oblasti československé byly názorně předvedeny ve všech složkách kultury lidové, osídlením a domem počínaje a zvykoslovím a lidovým uměním konče, s připojením eventuálně i znázornění antropologického typu. Takto uspořádané sbírky byly by ve smyslu národopisném jistě vědecky správné, ale realisování tohoto plánu je spojeno s mnoha překážkami a má, možno říci, i nevýhody. Uvedu aspoň některé. Takto upravené a vypravené sbírky předpokládají jednak plné ovládnutí a sebrání materiálu a musejní jeho výběr, dále velmi mnoho prostoru exposičního. Nevýhodou jeho je, že je méně populární (nanejvýš by se zajímal každý návštík-laik o kraj jemu podrobně známý). Takové sbírky nutno studovati, neodborníka nelákají, spíše ve svém celku suchopárností a střízlivostí odpuzují. Odborníku pak postačí právě jen na první všeobecnou informaci, poněvadž je to jen to nejdůležitější. Předvedení tohoto celkového a všestranného obrazu je tedy v našem případě neproveditelné již z důvodu nedostatku místa. Jestliže tedy z těchto důvodů je nutno se omeziti na úsek