Následující text je pracovní překlad části věnované Chorvatům z knihy "The Army of Maria Theresia, Christopher Duffy", případné nejasnosti či chyby prosím omluvte. M. Šavel

"Chorvati" byli jednotky lehké pěchoty, rekrutované především z ozbrojených obyvatel Slavonie, kteří sídlili podél východní hranice Habsburské říše.
Dali tereziánské armádě jedinečný rys a poskytli jí nesporné výhody. Ať již bereme v zřetel všechny tehdejší jednotky, žádná lehká pěchota se jim nevyrovná.

Rakouský trůn vděčí za celou svou vojenskou slávu svým Chorvatům a husarům. Bez nich by podlehl už v roce 1740 a snad dokonce i v roce 1756.

Východní hranice habsburských zemí byla přímým důsledkem zničení uherské armády i státu Turky v bitvě u Moháče 26.srpna 1526. Již v roce 1535 dal rakouský arcivévoda zvláštní privilegia Slavonskému lidu, prchajícímu před postupujícími Turky a o sedmnáct let později byli tito uprchlíci ustaveni pod vojenskou správu.

Konečně v roce 1578 byla správa vojenské hranice připadla rakouské "Stände".

Postupem času počet "hraničářů" (obyvatel hranice, něm. "Grenzer") narůstal přílivem nových vln uprchlíků, zejména "srbové ortodoxního řeckého vyznání", kteří proudili do Karlstadtského a Slavonského generalátu v devadesátých letech sedmnáctého století a posléze ve třicátých letech století osmnáctého.

Ačkoli se jim nedostávalo disciplíny a organizace, divocí Chorvaté o sobě dali dobře vědět v bitvách Války o rakouské dědictví, stejně jako zajištěním 20.000 mužů ke strážení východní hranice říše. Podél Dunaje šířili děs mezi Francouzy a Bavory (a mnoha jejich veliteli), a v Hohenfriedbergu 4. června 1745 zbůsobili rozruch tím, že ukořistili pruskou vojenskou pokladnu a vojenský stan Fridricha Velkého. Starý Fridrich sice řekl svým generálům že není třeba mít z Chorvatů strach pakliže budou v otevřené krajině, ovšem jinou otázkou jsou lesy a hory. V tomto terénu chorvati zalehli a schovali se mezi kameny a stromy. To znamenalo, že nepřítel neviděl odkud na něj střílejí a nemohl jim oplatit ztráty, které mu působili.

Mezitím se v císařství objevila osoba vedoucí Chorvaty ke kázni a disciplíně a zároveň jejich zastánce. Princ Josef Sachsen-Hildburghausen, muž který nazval vojenskou hranici "císařským pokladem, který nemůže být vyvážen penězi". Marie Terezie tehdy zrušila "dolnorakouský Kriegsrath" v Grazu, stalo se tak v říjnu roku 1743 a přenesla jeho činnost na Hildburghausena, jakožto hlavu nového hraničního Militär-Directoria. Hildburghausen setrval v úřadě od roku 1744 do roku 1749. V roce 1746 nastolil tvrdý vojenský řád a během dalsích čtyř let postavil silné jednotky Chorvatů se stálým zařazením - jmenovitě dvě Varaždínské, čtyři Karlstadtské, tři Slavonské a sdružené jednotky hraničních husarů (Grenz-Husaren).
Chorvati přijali změny velmi dobře a Hildburghausen prohlásil, že Chorvati trénují a cvičí tak pilně a oddaně, že to, co se německý regiment učí půl roku, oni zvládají za týden.

Hildburghausen z funkce odešel v roce 1749. Jeho Directorium zmizelo spolu s ním, nicméně podstata jeho práce pokračovala prostřednictvím polního maršála Carla Batthyányho, který znovuzřídil Bánátskou hranici sestavil dva regimenty pěchoty a jeden regiment husarský.

Dokud Marie Terezie bránila zvláštní bojové zbůsoby Chorvatů, rozhodla, že hraničáři budou rovni ostatním regimentům. Toto utišilo hrozby chorvatských důstojníků o odchodu ze služby, pakliže jejich muži budou nadále chápáni jako "irregulär" - nepravidelné jednotky. Jako další známku posílení pozice Chorvatů vláda v roce 1754 vydala nový administrativně-právní předpis pro hranice - "Militär-Granitz-Rechten - který byl mírnější než původní Hildburghausenův. Původně byl určen jen pro Varaždínské a Karlstädské hranice, po sedmileté válce však měl širší užití.

Celý "chorvatský experiment" se zdát být ohrožen v Lednu 1755 kdy rozsáhlé povstání rozbilo regimenty Kreutzer a St. Georger Varaždínského generalátu. Vina padla částečně na naduté způsby a nedostatečné pochopení rakouských velitelů, částečně vlivem nových rozkazů z Vídně spojené se snížením zřejmého ohrožení ze strany Turecka. Jinými slovy, orientace úřadů vojenské hranice se měnila.

Marie Terezie vyslala Generálporučíka Philippa Becka do dějiště probémů. Tohoto mazaného a sympatického chlapíka schopného přesvědčit vzbouřence složit zbraně a přednést své požadavky písemnou formou. Mezitím ve Vídni kancléř Kaunitz, další zastánce Chorvatů, poukázal na hodnoty kraje, který byl schopem postavit do okamžité služby 50.000 mužů, namísto pouhého zaplacení příslušné finanční kontribuce. Navíc připomněl podíl Chorvatů na záchraně monarchie a který nabídl lidské zdroje ze kterých bychom mohli vytvořit pěchotu nejlepšího a zárověň nejděsivějšího druhu.

Polní maršál Niepperg odjel do Chorvatska provést zevrubné vyšetřování incidentu. Varaždínští naštestí nečinili potíží při vypořádání se s vůdci povstání a prohlásili, že si nadále přejí zůstat pod vojenskou zprávou. Nastalo množství reforem, ovzduší se pročistilo. 29. června vláda oznámila že bezplatně uvolní zásoby, zbraně a výstroje a vydala rozhodnutí, na základě kterého Varaždínští kupovali Varaždínští stejnokroje za regulované ceny. (Pouze vojáci Karlstädského generalátu fasovali uniformy zdarma.) Tato smlouva byla včleněna v nových reglementech z 11. října, jejž doplňovala předpis z roku 1754 a splňovala prakticky všechny požadavky Chorvatů.

Nedorozumnění s Varaždískými se vyřídila právě včas, uvážíme-li chystající se konflikt s Pruskem. Posílení, disciplinovaní a vycvičení Chrovati shromáždili v roce 1756 před počátkem války 34.000 pěšáků a 6.000 hraničních husarů. Kaunitz očekávající od Chorvatů velké skutky podotkl císaři:

"Veřejný postoj nemá Hraničáře co soudit. Tito lidé jsou ti, kteří se střetnou s nepřítelem jako první, dostanou se k němu tělo na tělo a budou jej neustále udržovat v pohotovosti tak, aby si ani na chvíli neodpočal. Chorvati podstoupí víc nebezpečí a nepohodlí než ostatní jednotky, aniž by se jim dostalo podobné péče. Místo pochodování budou muset běhat. Žádné utrpení se jim nezdá neúnosné a jejich ztráty pro ně mají pramalou důležitost. Ale jen díky Chorvatům a husarům bude naše armáda moci v klidu spát, pravidelné jednotky budou mít zálohy a naše země bude chráněna před nájezdy nepřátel."

A kancléř neměl být zklamán budoucími skutky svých oblíbenců. V sedmileté válce sloužilo dohromady 88.000 Chorvatů a tvořili pravděpodobně více než čtvrtinu celé armády. Jen v bitvě o Prahu v Květnu 1757 jich bojovalo 9.000. A byli to Chorvati, kdo nesli první nápor u Kolína a 7.000 z nich se účastnio útoku na Hochkirch. V Maxenu byli první na pozicích a první v útoku na Schweidnitzkou pevnost v roce 1761.

Velitelé jako Laudon, Beck, Draskowitz, Jahnus, Ried a Brentano si udělali reputaci jako vůdci Chorvatů. Nicméně celou dobu chorvatští velitelé zápasili se zvykem tříštit hraničáře do malých skupin:

"Žádný generál si nedokáže představit, že by operoval vzdálen od hlavního voje, aniž by kolem sebe měl rozptýlené stovky nebo na tisíc červených plášťů, kteří dohlédnou na jeho bezpečnost. Proto máme pár takových chrabrých mužů téměř všude, ale nikdy ne spojené v jednu velkou jednotku."

Laudon si toto velmi dobře uvědomoval. V roce 1757 přesvědčil Marii Terezii, že by se k Chorvatům měly převelet dva bataliony granátníků. Naznačil, že "ačkoli jsou Chorvati od podstaty extrémně chrabří lidé, těžko budou schopni vést útok v uspořádané formaci. Kdykoli se pokusíme je k tomu donutit, vždy se zase podle svých starých zvyků rozptýlí." Loudonův návrh byl přijat a kombinované jednotky Chorvatů a granátníků či husarů operovaly u Kolína, Moys a Maxenu. Nevyhnutelně někteří z těchto velmi aktivních jednotek padli do rukou nepřitele. Pruský kazatel F. E. Boysen poznal mnoho spojeneckých vězňů držených v Magdeburgu za sedmileté války. V jeho posudku bylu Rakušané, Rusové a Švédi mnohem civilizovanější nežli Francouzi a Němci a jak řekl, "mezi Rakušany bych umístil na čestné místo Pandury, které zprávy hanobí za jejich divokost a barbarství.... Mohu dosvědčit jejich civilizované zvyky. Nejen že jejich zbůsoby jsou kultivované, ale jejich chování ke mě zdvořilé a slušné, přestože jejich náboženské přesvědčení je muselo vést k názoru že jsem kacířský kazatel. Jednou, když jsem navštívil Dr. Darmische, který byl jejich lékařem, pověděl mi, že tito lidé nebyli bez prostředků a velmi dobře mu za jeho lékařské služby platili."

Práce na rozšiřování a upevňování vojenské hranice byly obnoveny hned po sedmileté válce. V původních Chorvatských oblastech byly v květnu roku 1763 sjednoceny generaláty Varaždínský a Karlstadtský, pod pravomocí Philippa Becka, který teď byl plným generálem. V tom samém roce vojenští lodníci Dunaje, Sávy a Theisse byli spojeni to batalionu "Tschaikisten". Beck se stal prvním General-Grenzinspektorem v roce 1765. V této době celková populace oblasti vojenských hranic dosáhla počtu 350.000 lidí, ze kterých cca tři čtvrtiny byly slavonského původu, zbytek byli Maďaři a jim příbuzní Székleři. Stoupenci Řecké ortodoxní víry byli majorita, vyjma Varaždínského generalátu a rekrutačních oblastí Gradiskanerského
a Broderského pluku.

Beck setrval na pozici tři tvůřčí roky. Jeho následníkem byl polyglotní generál Joseph Siskovics, dávající přednost řešení svých záležitostí z Vídně - uspořádání které vedlo k založení "Militärgrenze" oddělení Hofkriegsrathu. Práce již započala povoláním dvou regimentů v písečném Banálu a vytvořením nové vojenské hranice v Transylvánii. Kádry dvou pluků pěchoty a jednoho jízdního byly zformovány z transylvánských Széklerů v roce 1764 a postavili se Valachům v roce 1766. Széklerové měli naneštěstí pocit, že placením vysokých daní již udělali na podporu monarchie dost, natož tak ještě vojenskou službou. Proto se uspořádání Transylvánských hranic táhlo do osmdesátych let 18. stol.

Vojenský výcvik Hraničářů šel rychle. Francouz vidě tři stovky Chorvatů cvičících po sedmileté válce a poznamenal: "Skvěle pracují se zbraněmi, vypadají velkolepě a žádné jiné vojsko se nemůže rovnat jejich bojovému duchu."

Ve válce o Bavorské dědictví Karlstadtský a Banálský regiment mohly do pole postavit pouze po jednom batalionu. Bylo to díky sníženému stavu populace v oblasti, zvláště pak když nové Banálské a Transylvánské hranice nedodaly jediného muže. Ačkoli Varaždínské pluky měly každý jen po dvou batalionech, našly spoustu příležitostí k bojích v lesích a kopcích severovýchodních Čech.

Nakonec tvořila vojenská hranice pás území hlubokého 20 - 60 mil a táhnoucího se do délky přes 1.000 mil, od vyprahlých hor nad Jadranem, přes pláně Sávy, Dunaje a Theiss k nejvzdálenějším výběžkům transylvánských Alp.