jista velice starožitná pojmenování, jakých mladší doby netvoří. K další charakteristice budiž podotknuto, že stanka rubáče se nesvazuje, nýbrž je sešita, 15 až 25 cm. široká, kterou možná jen

Čís. 3. Inicialka W z Václavovy bible (z dvorní knih. vídeňské).

přes hlavu navléknouti, nikoli kolem těla obkládati. Celý rubáč nepřiléhá tudíž k tělu, nýbrž splývá volně a třeba jej na tělo zavěsiti, což se děje jednou nebo dvěma náramky nebo tkanicemi přišitými k vrchní obrubě stanky. Suknice rubáče je bez ozdob. Na stanku béře se často domácí příčně nebo podélně pruhovaná látka, která se někdy tu i tam porůznu vyšívá, což děje se z té příčiny, že tvoří čásť ozdoby těla, jsouc mezi opleckem a zástěrami ve značné míře viditelná. (Srv. obr. Slovenky v rubáši, č. 2.)

Oděv tento byl ve starých dobách asi jediným hávem, který kryl

Čís. 4. Žena z klenby mostecké věže Staroměstské.

tělo žen a Mánes téměř vždy obléká staroslovanské ženy pouze v rubáš. Hanačky mají vrchní část rubáše od spodku oddělenou a jmenují tento díl opleckem, i vyzírá věc jako nějaká nejjednodušší šněrovačka.

Že nošení rubáše bylo ve starých dobách i v Čechách rozšířené a že se mu starožitnosti libovolně nepřidává, mohou nejlépe dovoditi některé zmínky o rubáši již ve spisech Husových se nacházející. Tam na př. jest psáno: „Aj již rubáši skoro i u sedlek budú vypověděni". Tedy za Husovy doby již nošení rubáše u nás vymíralo i na venkově. Na jiném pak místě praví: „Také mně hřiešné popřeješ toho rubáše nebo suknice", což svědčí o tom, že tvar jeho suknico-vitý odpovídá tvaru dříve námi zmíněnému.

Také to dovozují některé malby 14. stol., jako rozmarná miniatura lazebnice z bible Václava IV. ve dvorní knihovně vídeňské