k „Nápěvům" na Str. I. a II. ostře kritisuje sbírku Rittersber-kovu, a to zaslouženě; neboť na první pohled poznává hudebník, že ani sběratelé, ani redaktoři nebyli odborníky k podniku takovému povolanými, jichž neobratností zejména charakteristická rhytmika některých písní, jak na konkretním příkladě uvidíme, zle pochodila. Erben pravidla, jimiž se řídil, v téže předmluvě na str. IV. formuloval: „Každý nápěv, co památka historická, podán jest věrně tak, jak jsem jej nalezl; a kde mi přišlo více variantů téhož nápěvu, jakož u veliké většině písní bylo, vybral jsem, co mi se lepšího a původnějšího býti vidělo. Důležitější varianty, zvláště kde takty jsou rozličné, musily ovšem pod zvláštní čísla pojaty býti." Pravidla ta dokonale odpovídala účelu a objemu sbírky zamýšlené. Nesmíme též zapomínati, že Erbenovy „Nápěvy" za prvé určeny byly pro kruhy širší, co možná nejširší, jimž poskytovati měly spíše předmět k požitku uměleckému, nežli material k bádání folkloristickému, za druhé pak že i skrovný ten počet 800 nápěvů tiskem vydán býti mohl jen štědrou pomocí hraběte Jana Harracha, že tudíž uveřejnění všech Erbenovi známých variantů bylo by se musilo zdáti nemístným plýtváním. Tím cennější jsou pro nás varianty, jichž k nápěvům Erbenovým sbírka Rittersberkova poskytuje do druhé stovky, a dvojnásob vítány jsou ovšem zejména ty případy, v nichž vyskytují se četnější varianty téže melodie nebo dokonce celé řady melodií sobě blízce příbuzných. Po nezbytném odečtení chyb a nedopatření, jež snadně lze vypátrati, nabýváme jimi neocenitelného a namnoze i dnes již nenahraditelného příspěvku k morfologii, takořka k poznání evoluce nápěvů lidových, vnikáme jimi v pravém slova toho smyslu do „duchovní dílny našeho lidu". Vedle cti, která vůbec náleží každému, kdo pokusil se o to kráčeti cestou dosud neschůdnou, třeba nedošel cíle a nenašel pravého směru, sluší zaznamenati i tuto — vydavateli arci sotva plně uváženou — dobrou stránku první sbírky českých zpěvů lidových.

Původní tvar písně, která došedši velké obliby má mnoho variantů, ovšem rovněž tak stálým přeměnám podrobených, a snad dokonce i varianty parodistické, na konec třeba sám mizí z obzoru, avšak žije dále ve svém potomstvu, které aspoň jakési nepřímé spojení mezi vzdálenými věky udržuje, ač zůstala-li příbuzenská podobnost s tvarem původním dosti patrnou. Zajímavé jest bez odporu, že na př. asi z dvaceti lidových nápěvů českých v šestnáctém století obecně zpívaných tři zachovaly se v ústech lidu jako varianty zcela zřejmé až do dob Erbenových a Sušilových, dva další pak jako reminiscence poněkud sice vzdálenější, ale přece ještě nepochybná, o všelikých shodách stavby rhy-thmické, podrobností melodických a zejména začátků textových ani nemluvě.