str. 420
jak mu do péra plynuly. Leckdy proto přáli bychom si větší úsečnosti a jasnosti. Na počátku knihy vede spisovatel důkaz, že pojem předhistorické archeologie je, pokud názvem má být vystižen, nesprávný. Název (název v azbuce - pozn. korektora) jest nevhodný; co jest předhistorické u jednoho, náleží jistě historii národa druhého. Také třídit předhistorickou archaeologii na doby prý nejde, poněvadž nějaké hranice kultur neexistují (polemika vedena jest hlavně proti hr. A. S. Uvarovu). Důkazy tu vedené v celku nepřesvědčují, v jednotlivostech však v mnohém je mnoho pravdy. Vřele obhajuje za to spisovatel důležitost pěstování přodhistorické archaeologie, hlavně pro Rusko, a přimlouvá se, aby se zřídily pro ni na státních ústavech podobné stolice, jako jsou pro církevní archaeologii na duchovních akademiích. Na konci shrnuje a podává Běljajev svůj názor o archaeologii, o poměru jejím k historii, o jejím předmětu a úkolu, při čemž opět se setkáváme s mnohými správnými myšlénkami, ač s více jich nesouhlasíme. Obsah jích zde podávati nelze.
Brožurka Evarnického je pěkný populárně psaný obrázek ruské archaeologie, škoda jen, že nepodává to, co titul slibuje! Není to obraz celé ruské archaeologie, neboť se líčení omezuje vlastně jen na nálezy novorossijského kraje, kde Evarnický sám pracoval. Také jeho rozdělení kurhanů nevymyká se nejistotě, ve které se ocenění této skupiny nalezišť v Rusku dosud nalézá. Znalost literatury není veliká a tu a tam není vše správné; kirillovské peščery na Dněpru lépe zařaditi v dobu přechodní, když se tato už z paleolithu a neo-lithu vyřaďuje.
Druhý díl jednám kazaňského sjezdu archaeologického vyšel V let po vyjití dílu I. (roku 1884) a obsahuje materiály a práce o domácím, sociálním a náboženském životu (oddíl 4. a 5.), o památkách jazyka a sloves-nosti (oddíl 6.) a o orientálních starožitnostech (oddíl 7.) národův a krajů v severním a východním Rusku. Výjimku činí hlavně tři stati: K. N. Bestuževa-Rjumina o charakteru vlasti varjažských knížat, I. A. Srebnického o zbytcích církevních bratrstev ve vých. Malorusku a důležitý referát A. J. Garkaviho o krimském polouostrově a arabské literatuře. N.
Alex. Bertrand. Nos orígines. La Gaule avant les Gaulois
d´aprés les monuments et les textes. II. rozmnožené vydání. Paříž (E. Leroux) 1891. Ve Francii existují nyní hlavně dvě školy archaeologické. Jedna, v jejíž čele stojí A. Bertrand se svými žáky a posluchači přednášek konaných v museu louvreském, pracuje dosti střízlivě a uzavírá se naprosto všem smělejším kombinacím a hypothesám, stránce to, která aspoň poměrně k této škole hlavně vyznačuje druhou školu G. de Mortilleta Asi střední místo, a tušíme, nejlepší zaujímá ve svých názorech E, Cartailhac. Oznámený spis Bertrandův podává souhrn jeho učení o předhistorických dobách Francie a západ. Evropy. Z něho každý nejlépe se poučí o názorech Bertrandových, které tvoří nutný doplněk k theoriím Mortilletovým. Ale nejsou všechny kapitoly stejně propracovány. Hlavní body učení Bertrandova jsou: existence třetihorního člověka není dokázána, člověk se nevyvinul ze zvířat, megalithické pomníky a vůbec neolithickou kulturu přinesl do Gallie nový lid, který přišel od východu. Také původ kovů vyšel z Orientu; nové civilisace přicházely do západní Evropy hlavně dvěma cestama: 1. podél Dněpru a severního pobřeží Evropy, a 2. podél Dunaje, obě od břehů Černého moře. Broncová doba v Gallii neexistovala. Meče železné přinesli s sebou Gallové, kteří rozdílní byli od Celtů. Gallům náleží slavné pohřebiště hallstattské. Z doby římské vynikají v Galii hlavně nálezy na místech staré Alesie a Bibracte. Meroviugské umění, jímž jsou hroby se-verofrancouzské tak bohaté, vzalo svůj původ jistě v Orientu. Vůbec však civi-lisace nepřišla do Gallie, jak se dříve myslelo, cestou pomořskou přes kolonii massilskou, ale hlavně cestou dunajskou. — K dílu jsou přidány dodatiky Ed. Pietta o věku sobím, E. Hamyho o rase cro-magnonské a jejích vztazích
