domácí řemeslníci nuceni zastaviti živnost svou, kde se usadil řemeslník cizí.

Udělování privilejí městům, přijímajícím německé právo, zařizování trhů ve prospěch cizích obchodníků, podporování lichvy za času Přemysla Otakara II., to vše a mnohé jiné čelilo proti přirozenému vývoji řemesla i průmyslu národního. Úsilím těchto cizinců nabývalo cizí řemeslo vždy více váhy. Domácí řemeslníci a s nimi jejich výrobky klesaly vždy více a více, až konečně šablonovitý ráz, tak zvaný moderní, úplně takořka zvítězil.

Aby se přece vyhovělo přirozené zálibě slovanské pro pestrost barev a živé okrašlování, počalo se vše malovati, co se jen malovati dalo. Krásné a cenné ornamenty národní nahrazovány nepěknými mazanicemi. Z doby té pochází malování tohoto druhu: Veliké růžové květy stolisté růže, obklíčené ošklivými zelenými listy, žluté a červené tulipánky (ne již zvonky) á modrá pomněnka, někde též — snad ku zvýšení dojmu — přidáno fialových a pomerančově žlutých květů. Toto cizí malování bez nejmenší snahy ornamentovací, neuměle stínované začalo se všude a na všem pyšniti.

V barokním slohu modře mramorované a těmito svrchu uvedenými kyticemi a girlandami natřené harmary (skříně), truhly atd., zvláště v Čechách se zhusta nalézají.

Charakteristickou stránkou našich národních vzorů jest, že vynikají svou cenou ornamentální; kdežto onyno jarmarečné ozdoby jsou bez nejmenší ceny umělecké a proto jim národní povahy při ¦ pisovati nepřísluší, byť se i nalézaly kdekoli, ať na částkách kroje, aí na nářadí nebo nádobách na venkově od našeho lidu upotřebovaných.

Co nevzniklo z ducha lidu našeho, třebas bylo jinak drahocenné, za práci českou a za doklad národního přičinění pokládáno býti nesmí a budiž přesně vymýtáno ze sbírek národních. Vymáhá toho česť národa a také opatrnost, aby se nám nevytýkalo, že, co máme kulturního, máme odjinud.

Od Rohozné až ku Stašovu v krajině poličské táhne se skalnatá stráň nad lučinatým údolím. A tam se divoženky zdržovaly. Teď už tam nejsou, neboť je jakýsi kněz zažehnal až do krkonošských hor, ale jenom na sto let. Ty divoženky byly nehezké. Hlavu měly jako věrtel, malé oči a šeredné až hrůza, nohy jako „stupy", obrácené patou do předu. Mezi Stašovem a Rohoznou mívaly časté rejdy. Smál-li