se jim někdo, když je viděl, odpykal to smrtí, neuprchl-li. Ve svém podzemním sídle, ve skalách, měli stůl, stolice i pec.

Kdysi oral pacholek jakýs blízko těch děr skalních, v nichž divoženky přebývaly. V tom ho někdo volá. Zastaví koně, ohlíží se a vidí divoženku. I ptal se jí, co chce, a ona odpověděla:

Pacholek šel, nařezal chvoje, udělal pometlo a dal je divožence. Za nějaký čas přišla divoženka a dala pacholkovi veliký, pěkný koláč, a řekla mu, aby, až z něho bude jísti, sebral jen nějakou drobečku a dal ji do truhly. A pacholek doma snědl koláč skoro celý a jen malý kousek nechal. Když pak ho chtěl dojísti, našel v truhle zase celý koláč. I jedl z něho a dával jiným, a vždycky jen malý kousek nechal, až mu ho pak pasák tajně snědl, že ani drobečku nezbylo; a tak měl pacholek po koláči.

Dvě divoženky se umývaly u studánky. Šlo kolem několik sousedův, a ti se k nim přikradli a chytili je. Ta, kterou rukama lapili, ta se jim vytrhla, ale druhá, kterou svázali lýčeným provazem, nemohla utéci. Když ji pak vedli do vsi, šla za nimi ta druhá divoženka, co utekla, a křičela za sestrou:

Pak utekla, a tu sestru prý ve vsi zastřelili.

Když člověk spí, vyjde z něho někdy duše ústy a chodí po světě, a to ve větrném víru nebo „větřici". Kdo ji vidí, ať na ni třikráte plivne, aby ho „neofoukla". Ale jiného ať jí nic nedělá, jako jednou vozka jakýsi. Před jeho koňmi hnala se větřice v divokém víru stáčejíc prach a listí v kotouče. Do toho prachového sloupu mrštil ten pacholek nožem. Když ho pak hledal, nenašel ho. Po čase zastavil se na hospodě a když obědoval, všiml si zavíráku, který mu hospodský s chlebem na stůl přinesl. Když hospodský pozoroval, že si pacholek zevrubně zavírák prohlíží, zeptal se ho, co na tom noži zvláštního.

"Vždyť je to můj nůž!" vozka povídá.

„A tak vy jste mi ho vrazil do boku!" hospodský po té.

Pacholek se ovšem divil, jak se nůž ten dostal do boku, když ho hodil do větrného víru.

Ale v tom byla duše hospodského.