Také černobýl chrání majitele před vodníkem. Jakýsi muž uviděl jednou velikánskou žábu — ženu vodníkovu — a pravil jí : „Až se budeš žabiti, půjdu ti za kmotra." Po nějakém čase přišel k němu slušně oděný pán a žádal, aby s ním šel, že se dnes žába ožabila. Šli tedy spolu k rybníku, voda se rozevřela a bylo viděti množství hrníčků poklopených. Když vykonal muž slib svůj, vracel se domů. Na hrázi utrhl si „černobejl*. Průvodčí jeho — „hastrman" — vida to řekl: »To je tvé chčestí, sice bys nebyl zdráv odešel."*)

Kdysi máchala chudá žena u rybníka prádlo. I přišel k ní vodník, který v rybníku sídlo své měl, aby šla jeho dítěti za kmotru a sliboval jí velikou odměnu. Ta se opatřila pro všechen možný případ — Černobýlem — a šla. Měla se tam dobře; jídel bylo na kolikero. Když se na večer chystala domů, dal jí vodník do zástěry smetí s tím napomenutím, aby ho nikde nevysypala. Žena však, myslíc že je smetí jako smetí, jakmile přišla na břeh, vyhodila většinu z klína. Ale litovala toho, když se domů dostala, a zbytek smetí, jež si podržela, ve zlato se proměnil. (Přím.) — Lýkový provaz má moc „hastr-mana" zadržeti; jest z kory lípy, která byla předkům našim stromem posvátným, do něhož ani Boží posel neudeří ani se ho nic jedovatého nedotkne. — Jiný provaz vodník přetrhá. Před dávnými časy zdržoval se ve hlubině řeky Cidliny u N. Bydžova „ hastrman", který lidem všelijak škodil. I políčili naň provazová oka; chytil se sic, ale pře-trhal provazy a zmizel. I nastražili oka z lýčí, jež upevnili ke kolu na břehu zaraženému. Druhý den byl kůl pryč, ale vodník se více

neobjevil.

(Dokončení.)

Konečně povšimněme sobě slovenských oděvů kožešinových. Z dějin kulturních je nám s dostatek známo, že Slované již v nejstarších dobách užívali koží a kožešin k úpravě svého obleku. Znali dle všeho již jich zpracování a také mnohou jich řemeslnou úpravu; také staré zprávy, jak domácí tak cizí, kde se uvádějí kůže a kožešiny jako dávky a vzácné dary cizím knížatům, to dotvrzují.