V Litoměřicích ve mlýně vaříval si „hastrman" o půl noci ryby. Domácí tomu zvykli a nevšímali si hřmotu. Jednou přišel nový „mládek" do mlýna a slyše v noci šramot šel se podívat. Poznal hned vodníka, přistoupil k ohništi a řekl: „Nech mě taky vařit." „Hastrman" se ušklíbl a zahuhňal: „Jen vař, já se ti odměním." Ráno našli mládka, v řece utopeného.

Oděv, jehož barva bývá z pravidla zelená, šije si vodník sám, a sice lýčím, metlicí nebo rákosím, a to tak pevně, že mu vydrží, mnoho let.

Boty, obyčejně barvy rudé, *) zhotovuje si z kůže utonulých zvířat. — Za pěkného poledne seděl na hrázi u rybníka tuřického vodník a šil si nové boty. Kůži měl vydělánu z kozla, který se večer předešlého dne v rybníce utopil; sešíval ji lýčím a rákosím, které na břehu natrhal. Jednu botu měl již hotovou a postavil ji za sebe na pískový kámen, aby na slunci vyschnouti mohla. Touž dobou jel dolejší silnicí sedlák a spatřil tu vodníka, jak si boty šije. Nechal koně dále jeti, zastrčil bič do fasuňku a ploužil se okolo vrboví k vodníkovi, který ho pozadu neviděl a druhou botu dále šil. Mžiknutím zmocnil se chytrý sedlák boty a utíkal za plným vozem svým. Bota vodníkova se mu tak zalíbila, že dal ševci z města druhou podobnou zhotoviti a pak statně v nich vykračoval. — Ale brzo byla bota ševcova roze-drána, ana vodníkova posud jako nová se leskla. Sedlák byl nucen pokaždé novou jednu botu si zříditi, a do největšího stáří chodil o jedné nové botě. Po smrti jeho přešla bota na syna a z toho na vnuka, a nikdy žádný ji roztrhati nemohl. **)

Vedle toho dělá si***) vodník boty lýkové, jež se neroztrhají a mají čarovnou moc. Ale podobné boty smí „hastrman" jen jednou v životě svém ušiti; proto se rmoutí, ztratí-li se mu jedna, neboť zůstane starým mládencem, a přeje téhož osudu zloději. Podle zkazky, zapsané v básni Hejdukově, přání vodníkovo se vyplnilo; neboť se hoch zloděj, když dorostl, neoženil; bota vodníkova rostla mu s nohou a nedala se zedrati. — O tom, kdo se nemůže oženiti, se říká posud: „Má botu vodníkovu." Dívka, která nosí vodníkovu botu, zůstane „na ocet".

Kdysi šel sedlák z města kolem rybníka, kde si mužíček boty šil. „Hastrman" se lekl, skočil do vody a zapomněl na břehu jednu botu. Rolník ji vzal, dal podle ní udělati druhou a nosil je; vodníkova bota se nikdy neroztrhala. — Kdo vodníka při práci viděl anebo ho vyrušil, na tom se mstí. Nemůže však ublížiti člověku, který má, v ruce kopřivu.