Dorota. Odejdi, odejdi, satanáši, svoditeli lidských duší! Já vyznávám Pána Ježíše. Ve jménu svaté Trojice, počkej, mistře, malou chvíli, co odevzdám duši nyní Kristu, svému stvořiteli, pro kteréhož umřu nyní. S tobou já, dáble, nic nemám, odejdi do propasti tam, neb mně dá Bůh moc nad tebou, a já budu vládnout nad tebou. (Dorota čerta uhodí a on padne; ona pak na něj nohu položí.)

Čert (leže): Ach, přestaň, Doroto milá, už vidím, že jest v tobě velká síla. Naše peklo v loupež přišlo, skrze tebe v nivec vešlo.

Dorota. Tak když to tak uznáváš, odejdi do propastí pekelných.

Čert (vzchopí se a praví): Jdi si tam sama, vždyť je tam teplo. Od-kvapí)

Kat. Když jináče není, jak královské poručení — (chystá se, aby Dorotu sťal, ale anděl zadrží mu meč a zpívá): Stůj, katane, nepospíchej, zadrž meče svého; krásná panno si nevzdychej, uzříš Krista svého. Já teď tebe po-vedu, do nebe tě přivedu, s tebou věčně bydlet budu.

Kat. Podle nařízení krále má se státi dokonale. Doroto, natáhni krk svůj hrdinsky, ať já učiním svůj kus mistrovský. (Stne ji: dá, totiž plechovou nádobku na hlavu Doroty, kterou mečem srazí. Vykonav to, otočí se na podpatku a praví): Holá, holá, jak se mně to dobře dělá, nepočal jsem dělati a již mám meč schovati.

Theofil. Ach, ach, jistá věc, odešla, jednou s tohoto světa sešla; slíbila mně jab'ka, růže, jestliže to býti může.

Anděl (volá z pozadí): Theofile! Theofile!

Theofil. Kdo mne to tak volá mile?

Anděl (přistoupí blíže): Já anděl s nebe poslaný, od Doroty, ctné panny; posílá ti jab'ka růže, abys tomu věřil tuze. (Podá Theofilovi košíček s jablky a růžemi)

Theofil. Ach, ach, již vidím, že jest tomu tak, že víra Kristova není naopak; posílá mi jab'ka, růže, jistí, že to býti může. Nebudu déle čekati a ve svých lejstrách hledati; rozmejstřim*) svá lejstra po zemi a chci vyznat přede všemi, že slavím Krista milého a miluji Boha pravého.

Páže (předstoupí před krále): Milostivý králi a pane náš, co se to děje s námi tento čas?

Král Co pak ty mi nového neseš, tak nevděčného ?

Páže. Prosím, račiž oblíbiti, prosím, račiž vyslyšeti, že náš Theofil nejvzácnější, při tom dvoře nejkrásnější, skrze zjevení tváře andělské uvěřil víře křesťanské. Haní, tupí krále, pána, vyhlašuje Krista Pána, že více tvé velebnosti, nechce sloužit víc písařství. Rozmejstřil svá lejstra po zemi, že chce vyznat přede všemi: skrze zjevení tváře andělské věřiti víře křesťanské

Král. Toť jest mi píseň roztomilá, to tobě nemůžu věřiti, musím se legáta poptati. Holá! Kde jste, legátové?

Legát. Tu jsme, pane, pohotově. (Předstoupí.)

Král. Legáte můj nejmilejší, služebnice nejvěrnější! Páže mé srdce zarmoutil, že nám Theofil odstoupil.

Legát. Naslejcháme, milý pane, že Theofil stojí u víře Kristově, jinak neomylné, od nás však zavržené.

Král. Legáte, jdi, nemeškej, Theofila mně sem povolej.

Legát. Jak's nařídil, má se stát, chci to všecko vykonat. (K Theofilovi): Theofile, máš se mnou jít a před krále předstoupit.

Theofil (ku králi): Milostivý králi, jaká příčina jest tady, že tento legát jest ke mně poslaný?

Král. Theofile, můj nejvěrnější služebnice, co jsem to slyšel o tobě, že's měl v Krista uvěřiti a mé bohy potupiti?