str. 613
Truhlář Josef. Počátky humanismu v Čechách, v Praze, 1892, nákladem České akademie pro vědy, slovesnost a umění. Spisovatel, známý již svými studiemi o humanismu v Čechách, podává novým výsledkem týchž studií znamenitý příspěvek k českým dějinám kulturním. Pěkně líčí, odkud hned při zárodcích hnutí humanistického v Italii, vzníceného vlivem studia klassických památek literárních a uměleckých a vlivem politické rozháranosti, prýští zdroj styků Italie s Čechy, hlavně styků Petrarkových s Karlem IV. a s několika vzdělanci tehdejšími. Původně vedl Petrarku zájem politický, vlastenecký. Doufal nadšený básník, že kyne zubožené Italii naděje spásy z obnovení římské světo-vlády od císaře Karla. Styky další s Čechy jsou jen bezděčným důsledkem přátelského poměru mezi oběma. Karel velice si vážil učenosti a vzletu Petrar-kova, skvěle jej v Praze uvítal a pohostil, avšak nikdy nepřilnul střízlivý, praktický duch Karlův k nesplnitelnému ideálu Petrarkovu, i když zkormoucený poeta důtklivě znova a opět jej pobádal slovy, promíšenými trpkostí a žalostí. (Srv. o témž dr. J. Kalousek, Karel IV. otec vlasti, 1878, 185.) Pro posouzení kulturních poměrů doby Karlovy charakteristický je list Petrarkův k arcibiskupovi Arnoštovi z Pardubic, kterým popisuje svůj pobyt v Praze výrokem po tehdejším způsobu lichotivým, ale přes to pozoruhodným, třeba si špetku pochlebné zdvořilosti odmyslíme. Píše Petrarka o Praze, že přiznává, kterak nic neviděl méně barbarského a nic více vzdělaného, jako císaře Karla a některé z jeho družiny, jichž jménem neuvádí, muže šlechetné, znamenité, uhlazeného chovaní, jako by byli zrozeni prý v attických Athenách. Takto asi líčí Truhlář zárodky humanistického studia v Čechách a pokračuje výkladem o humanismu ve věku XV. Z této části kulturně-historicky zajímavé je konstatování, že Prokop Waldvogl, zlatník z Prahy, o jehož umění knihtiskařském v Avignoně již v letech 1444—1446 uveřejnil zprávy abbé Requin, skutečně měl v Praze tehda příbuzné. Doporučujíce důkladný spis Truhlářův, sestavený s uznání hodnou znalostí věci, psaný slohem poutavým, pozornosti čtenářstva, podpisujeme oprávněný stesk připojený na konci knihy v poznámku: „Bylo na to již často žalováno a žalováno musí býti stále znova, že nemáme vědecky uspořádaných katalogů rukopisných sbírek českých a moravských, z nichž mohl by historik literární i kulturní lehce čerpati a pohodlně vyčerpati prameny potřebné k studiím svým. Nedostatek ten cítíme tím bolestněji, čím hojněji v té příčině opatřeny jsou všechny téměř čelnější bibliotheky vůkol vlasti naší, z nichž mnohá honosí se katalogem rukopisů již podruhé sdělaným a vydaným: my pak, sedíce uprostřed značného bohatství, po otcích zděděného, ani hrubě nevíme, co máme, ačkoli jinak duševním majetkem tím, kdyby byl náležitě sepsán, slušně mohli bychom se před světem pochlubiti na svůj i na všeho vzdělanstva okolního značný prospěch." Zbt.
Fr. Bartoš. Lid a národ. Díl I. Druhé opravené vydání. Velké Meziříčí, 1892. Nakladatelství Šaškovo zavděčilo se přátelům národopisu česko-slovanského novým vydáním Bartošova spisu, jenž nyní již byl delší dobu rozebrán Nemíníme znova opakovati přednosti znamenité knihy nejlepšího znalce lidu moravského. Chceme se raději dotknouti této věci: Budilovičovo Obozrěnie (1892 I. str. 410 — 412) uveřejnilo článek „Z moravského Valašska". Podepsán byl „F. B." Kromě jiného vysloven byl v dopise témž názor o samo-bytnosti Valašska, o tom, že by lidové nářečí valašské mohlo býti povýšeno jako slovenčina na jazyk samostatné literatury valašské. Zkratky „F. B." byly v Praze (jak sami jsme zaslechli) pokládány za zkrácený podpis F(rantiška) B(artoše). Snažili jsme se vypátrati, kdo onen názor vyslovil. Że to není Bartoš, nabude každý přesvědčení, kdo si přečte v jeho Lidu a národu správné jeho mínění o nářečí a jeho poměru k jazyku spisovnému. Podobá se, jak se nám sděluje, že to nejspíše dr. F. B., rodilý na Valašsku. Ostatně Obo-zrěnie (1892 II. str. 154 — 155) přináší právě opačné mínění (Čecha, na Rusi
|
|
