čálkou a suchými hruškami (kteréž tehdáž obyčejně jídáme) souce nakrmeni, zase domuo se odsílají. Od jiných pak proto, že zlé věci (totiž smrti) zvěstovatelé sou, žádné přívětivosti nedostávají, ale braněmi, k tomu i s posměchem od končin jejich bývají odháníni.“ 16)

Ve století XVI. vzniklo u nás mínění, že vynášení smrti jest obyčej polský, zanesený do zemí českých. Míaění to vine se pak jako nit zlatá pásmem výkladu jednotlivých letopiscův a kazatelův až do věku XIX. Pokud jsme četli, mohla býti Hájkova kronika zdrojem vykladatelům českým. Píše totiž Hájek17) k roku 965, čerpaje asi z' letopisců polských (podáváme z nich ukázky): Když Mieska, syn Zemanislava, knížete polského, Doubravku, dceru knížete českého sobě zasnoubil, křest svatý a s ním i jméno Miečislava přijal, „tu slavné učiněno bylo hodování, lid pak obecný obojího pohlaví po malém čase, rozkázáním Miečislavovým, všecky modly dřevené spálili a kamenné do vody vmetali a křest svatý na se přijímali s velikým náboženstvím. Ještě až do dnešního dne u Veliké Polště toho na památku činí děti v družebnú neděli, udělajíce jako obraz, nesu jej na dlúhém dřevě a někdy jej na vozečku vezu a přijdúce k vodě i tam jej uvrhli a odtuď rychle domuov běží."

Veleslavín opakuje tento výklad obyčeje polského. Přidává však hned k němu zmínku, že koluje obřad podobný také v českém podání lidovém. Výklad polských letopisců, že polské vynášení smrti jest upomínka na zavržení model pohanských, přejímá Veleslavín jako výklad zajištěný, a není dále divu, snaží-li se totožný obřad český odvozovati z obyčeje polského. Strojený výklad Veleslavínův se zalíbil, a často potom čítáme v památkách českých jeho variace, které spisovatelé čerpali buď z Veleslavína nebo řídíce se jeho pokynem a odkazem přímo z kronikářů polských.

Veleslavín rozumuje o původu vynášení smrti doslovně takto: „Léta 865 v outerý po neděli družebné Mezek, Mečislav, kníže Polské, pokřtěn v Guězně s mnohými pány Polskými a Slezskými a odvrhv pověry a modlářství pohanské, víru svatou křesťanskou přijal a toho dne rozkázal všecky modly a obrazy pohanské ztroskotati, do vody vmetati a množství lidu obecného pokřtíti. Na památku toho skutku až podnes v Polště i v Šlezích každého roku v neděli družebnou děti mají obyčej modly a obrazy, obludám a příšerám podobné na dlouhých žerdích aneb tyčích ven z města nositi a do vody aneb do louže s žehráním uvrhouce, rychle zase do města běžeti. Čehož se snad do Čech něco potom dostalo v tom, že i děti naše v smrtnou neděli nosívají smrt z města a léto do města, ač tomu nejedni nerozumějí, odkud pošlo." 18)