kládané, o osvobození princezny drakem unesené, není ani zmínky! Za verse nejstarší nemožno přec pokládati ty, v nichž původní typus se ani nenalézá. Autor neměl po mém zdání opouštěti pevnou půdu, na které pečlivým svým rozborem jednutlivých versí stanul; neměl vznésti se v mlhavou říši mythu, a byl by zajisté k jinému závěru dospěl, který se z podrobné analysy jím pořízené takořka sám sebou vylupuje. Co je všem látkám celé skupiny společno? Jsou to závody o nevěstu. Tyto po mém rozumu tvoří původní osnovu celé skupiny, a autor nemohl lépe celou skupinu jinak cbarakterisovati, než jak to na titulním listě učinil slovy: „Skupina lidových povídek o neznámém rekovi, jenž v závodech získal princeznu za choť." Závody o nevěstu jsou předmětem oblíbeným poesie lidové jak prosaické tak veršované a patří k the-matüm, jež můžeme nazvati mezinárodními, ježto rozšířeny jsou po celém téměř světě. Závody tyto jsou na rozmanitých místech také rozličného druhu, jak toho místní ráz a zvyk vyžadovaly. K osnovnému tomuto thernatu připojil se záhy motiv jiný, totiž získávání divotvorných koní, jichž pomocí rek v závo-decü vítězí. Autor sám původní toto složení tušil, poznamenávaje případně na str. 103, „že celá skupina založena je na dvou prvcích: a) o divotvorných koních rekových, b) o závodech o princeznu"; na tom měl přestati, a nemohli bychom mu nic podstatného vytýkati.

Dále dovolujeme si k jedné ještě věci přičiniti poznámku. Spisovatel poznamenává na str. 35., že látka A vznikla a dosud má pevné sídlo v severní Evropě. Při tom pokládá, a to vším právem, ruské verse za nejtypičtější. Finské a estonské verse povstaly patrně z ruských. Ale většina ruských versí není ze severu, nýbrž z j i h u Rusi, z gub. poltavské, voroněžské, kurské, nebo z východu z gub. permské a ze střeJu z gub. rjazaňské; ostatně nelze také varianty maloruské z gub. grodněnsté pokládati za severoevropské. Tím pozbývá mínění spisovatelovo o severoevropském původě pohádek naší skupiny své váhy; varianty jiho- a východoruské i verse kavkazská ukazovaly by spíše na — východ!

H. Gradl. Die Ortsnamen am Fichtelgebirge und in dessen Vor-Janden, 2. Abtheilung: Slavische Namen, Eger, 1892. R. 1891 vydal pilný badatel o dějinách Chebska studii o místních názvech v Smrčinách a krajích okoln'cn. Za druhý oddíl vydal pozoruhodnou knihu, kde se obírá výkladem místních názvů německých původu slovanského. Ukazuje na základě neobyčejně bohaté sečtělosti a znalosti věci střízlivě, kterak jména místní v krjjinách nyní německých posavad hlásají třeba ve formě přizpůsobené řeči německé původ slovanský-, památku obyvatelstva slovanského. Na začátku podává pravidla, jakými asi řídila se záměna názvu slovanského v název německý. Podává řadu zajímavých příkladů: Drahomyšl (Oreiamscheln), Oubislavice (Auslauf) a pod. Výsledky svého studia uložil pod hesla jednotlivá: udává kmen staroslovanský a k němu připojuje pořadem chronologickým historické doklady místních názvů i jména nynější. Uvádíme pro přiklad z knihy Gradlovy: gora (Görau, Görnitz), slatina (Schlada), bagno (Nebanitz), Ijub (Leimitz, Liebau), gvosd (Hvozďany r=Wosant, novoč. Ba-žantov), bort (Förbau, Förmitz), tis (Theussau), galant (Hqllewing, Holubín), ocitni (Wurlitz), koza (Gosel), tes- (Dasnitz), ralo (Kohlau). Zvláštní skupinu sestavil Gradl z místních jmen, jimiž označováni byli původně obyvatelé osady. Uvádí doklady k názvům zakončeným: -y, -ov, -išti, -vice, -ovice. Dospívá opět výsledků poutavých. Podává pak snůšku názvů, odvozených ze slov. kmenů: volja, ujazdi, bydlo, sada, sádlo, sedliště, dvon&, koti, selo a pod. Na konec