míná." Rýmování připravil si kazatel vhodně pro náboženský výklad, obdobný úplně a jistě sestrojený podle letopisců polských. 57)

Podobný výklad upravil si z polských letopisů neznámý spisovatel německý. V knize, vydané anonymně,58) tvrdí, že mu „znalec dějin" poslal „starý rukopis". Tam se dočetl, že Otto I. r. 965 nařídil Němcům modly pokáceti a zaházeti. Upomínka toho udržovala se mezi lidem německým a zachovává se v obřadech při vynášení smrti. Je prý to obyčej ryze německý, jenž od Němců přešel do Čech, do Slezska a do Polska, kde prý si vymyslili obdobný výklad, že se to děje na památku rozkazu knížete Mečislava, zatím že to je na památku rozkazu Otty I.

Opačné stanovisko zaujali jiní vykladatelé. Někteří by rádi dokázali, že vynášení smrti je původu čistě slovanského. Slované přeložili prý svou starodávnou slavnost „lěta" (lita) na neděli Lattare, poněvadž prý stejně zněl název. Od Slovanů že se šířil obyčej k. národům sousedním. 59) Výkladu toho ujímá se vedle jiných E d. Fentschl60) při popisu vynášení smrti v některých krajinách v Bavorsku, kdež prý se udržuje obyčej tento „ze slovanského pravěku". V týž rozum vykládá W u 11 k e, že slovanská bohyně Mařana měla svátek v březnu. Upomínkou toho prý je vynášení smrti, kterýžto obyčej také Němci přijali a na neděli Laetare hastroše slaměného vynášejí a spalují nebo do vody metají.61) Tak a podobně vykládají němečtí mythologové. Pominouce jiných, méně významných, 62) dáváme tu místo Mannhardtovi.

Mannhardt snesl velikou řadu zpráv o vynášení smrti a o příbuzných obyčejích evropských a snaží se přizpůsobiti výklad obyčeje známé theorii svojí o zosobněném vegetačním daemonu. Obřady se smrtí pokládá za vynášení a pohřbívání vegetačního daemona, jenž zimou byl umořen, usmrcen. Přinášení máječku vykládá za symbolické