str. 199
spěch svůj zcela využiti, jak verše Vavákovy doličují; naproti tomu však u křesťanů býval u velikém opovržení a zakoušel ústrků mnohých, ano i dítky židovské od horlivých sousedů bývaly křtěny, jako se stalo okolo r. 1763 v Sadsku, že Václav Chládek, vulgo Jocha, chlapce v domě svém pokřtil, načež žid i s rodinou ještě v té noci z obce ujel, ale mezi lidem vzešlo pořekadlo, dnes ještě známé: Ten pan Chládek Jocha pokřtil židům hocha.
208. Již sem mínil dál nepsati,
Konec učiniti; Však robotníci taky
— Musím oznámiti — Byli v tom svém ponížení I těm židům podřízení.
209. V celý rok co se popela 109)
V domě naschránilo, Panskému židu docela
Prodat se muselo, Vlnu z ovec v3) též i kůže — to3) Kdo neprodal, bylo hůře.
210. Ten od žida co zločinec
Byl obžalovaný, Musel se stavět chudinec,
Tam přísně tejraný Byl — proč jest jinam prodal — A šatlavo« to odvolal.
211. Kožní kořalku od žida
Museli sine vzíti, Ta byla smrad, byla brynda,
Nemožno ji píti.
Když ji někdo pánům představil, Co Götz u Jankova spravil. "°)
212. Veřejně přede vším lidem
Mohu zde napsati, Když kdo měl stání se židem, ! Nemohl vyhráti; Byť šel s pravdou a žid se lží, Žid byl jist co ořech v Kremži x3)
213. I to vám bylo k lítosti
Někdy v kanceláři: Zid, nádoba plná zlosti,
Jenž křesťany moří, Dostal k sezení židlici, A rychtář byl vždy stojící.
|
Závěr písně naší obraceje se k potomkům spravedlivě přechází v obvinu úředníků, vyznávaje, že všeho neuvádí, velebí a prosí Boha, a přímo unáší se skladatel náš chvále císaře Josefa II., jemuž přední zásluha náleží o vybavení lidu poddaného z robotních běd.
214. Nuž již, milí potomkové,
Považte to sami, Jak v té bídě robotové
Byli sme podaní V živobytí mravném zlostem, Ani ne tak svým vrchnostem,
215. Jako pánům hospodářským,
Jenž v zámcích seděli, A způsobem nekřesťanským
Nás trápili, dřeli: Písař, dráb a kdo jen hůl měl, I ten žid šelma, kdy jen chtěl.
|
109) Žid obyčejně míval t. zv. flusárnu čidraselnu a ku sbírání popelu chudšího žida jako popeláře, při čemž za velkou putnu popelu v Sadsku dával kousek mýdla, — Někdy i tak zv. sanytrovna byla v rukou židovských, v Sadsku však byla v držení rodiny Pavlíkovské a stávala do r. 1790 před domem č. 10 a 11 a kádě byly za domem c. 12. Od r. 1743 měli sanytrníci právo, kdekoli sanytr našli, zemi kopati, stavení (chlévy) zbořiti, ovšem za jistou náhradu.
v3) V čas stříže. w3) O posvícení, kdo si doma zabil skopce.
110) Pořekadlo dle známé bitvy dne 6. března 1645, o níž píseň v přepise z 8. září 1789 zachoval náš skladatel. (Lumír 1855, str. 331.)
x3) V městě Kremži v Eakousích vždycky ořechy jisté jsou těm, jenž tam pro ně jedou.
|
