Duše nekřtěňátek bloudí v podobě malých světýlek, jimž lid „ohnivá děťátka" nebo „světýlka", „světlušky" říká, po hladinách rvbníkův a bařin; jsou prý to malé dětičky se zlatými vlásky a se zapálenou smolnicí v ruce. Každého nechají na pokoji, pouze toho, jenž je dráždí, potrestají obyčejně jenom velikým strachem. Tak vypravuje se o cestujícím jakémsi, který ubíral se z Hutí u Chýnova do Tábora. Přišel prý na hráz velikého rybníka schwarzenberského u Lhoty Zárybničué, a tu rozhlížeje se po rybníce spatřil nad ním míhati se světýlka. Nevěda co by to bylo, uchopil kámen a vrhl jej mezi ona světýlka, ale podivno — kámen nedoletí cíle, nýbrž vrátil se a udeřil jej prudce ve tvář, a v tom již světýlka s velikou rychlostí se k němu blížila; on však nevyčkal, až budou u něho, nýbrž hnftn děsným strachem dal se na útěk, za sebou prý slyšel sycení a hřmot, jakoby celé stádo koní uhánělo; když blížil se vesnici Měsícům, která leží uprostřed mezi Táborem a Hutěmi, teprve onen hřmot ustal, člověk ten z hrozného strachu ztratil prý na celý rok řeč, až teprve po roce s hrůzou vypravoval, co bylo příčinou tohoto jeho neštěstí.

Duše samovrahův odveze si prý sám čert do pekla, a to někdy zvláštním způsobem. Ve Lhotě Zárybničné u Chýnova oběsil se rolník, známý svou lakotou na půdě. Večer po té samovraždě shromážděni byli sousedé u starosty obecního; když tak seděli za stolem, najednou otevrou se dvéře a do nich vrazí soused jeden s vyděšenou tváří, s vlasy rozházenými, bez čepice. Sousedé se lekli a začali se ho vyptávati, co se mu přihodilo, že v takovém stavu se nalézá. Dlouho nemohli z něho dostati ani slova, až konečně těžce dýchaje vypravoval, že vyšel si po večeři, aby šel do schůze k starostovi, a tu prý když šel kolem statku, kde se samovražda stala, viděl čerta s ohnivýma očima a jazykem, jak prý seděl na kole ohnivém a odvážel si samo-vraha, drže jej před sebou na kole. Proto prý také nesmí se žádnému samovrahovi zvoniti umíráčkem; kdyby se to stalo, stihne jistě obec nějaké neštěstí, buď vyhoří, buď potlukou kroupy obilí, nebo stihne mor lidi nebo dobytek.

Tak sobě vypravuje, tak pevně věří náš lid — a nic nepořídí ten, kdo by mu dokazovati chtěl, že jsou to pouhé smyšlenky; poslouchají ho chvíli, ale pak odejdou, aby snad pro styk s nevěrcem takovým nebyli trestáni od duchů zemřelých.