oď stavení ke stavoní „po červených vejcích", někdy i s hudbou a vždy za' věse-', lého povyku a výskání. Hospodář již dávno odpočívá, ale nemá za zlé chase, že ho probudí, a zbudí-li mu děti, však usnou zase! Každé děvče, at dcerka hospodářova nebo služebná, dá chase nějaké červené vejce, a hospodyně přidá, pečiva do nůše, již některý z mladších chasníků nosí. Když obešli celou ves, chasníci se vracejí do hospody, kde pojídajíce vejce n pečivo, hodují do rána, které se počíná již blížiti.

Hry o vejce. Hry o vejce velikonoční jsou tyto: 1. „cikání", t. j. ťukání vejcem o vejce, nejprve špičkami, pak „zadky"; čí vejce zůstane na špičce neb aspoň na jednom konci, když vejce druhého na obou koncích prasklo, neporušené, vyhrál. Ž. „Sekání", jež děje se takto: Krejcarem neb i jiným penízem hráč hráči hází do vejce, jež tento drží v pěsti tak, že jen mezi palcem a ukazováčkem vejce z části vykukuje. Uvázne-li hozený peníz ve vejci, vyhrává je ten, kdo házel; upadne-li peníz mimo, patří tomu, jehož vejce nezasáhnul nebo jen tak, že v něm neuváznul. 3. „Čůkání", koulení do vajec řadou na trávníku položených „kudrnou", t. j. míčem z volských chlupů uhněteným. Po celou zimu střádají hoši chlupy z dobytka, aby měli hodně velkou kudrnu. Někde na trávníku, obyčejně do rýhy, vejce se nasadí pořadem, každý hráč po vejci. Potom se určí pořad koulících tím, že noži házejí ke kudrně, čí nůž doletí nejblíže ke kudrně, jest prvním, ostatní dle vzdálenosti svých nožů následují po něm. Které kdo vejce kudrnou pak zasáhne, jest jeho; alo vždy jen jedno smí si vzíti, byť i několik jich zasáhnul jedním hodem. Kdo jse chybí, musí vejce nechati ležeti, a hra počíná pořadem starým na novo. Čtvrtý způsob hry jest „válení" vajec po šindelích nebo latích na způsob žlabu položených. Každý hráč spustí po žlábku tom vejce, které se pak válí dosti daleko po zemi travou porostlé, neb i zvlášť k tomu upěchované. čí vejce se nejdále zakutálelo, jest prvým, a tak dále podle vzdálenosti svých vajec od žlábku řadí se hráči. Má-li hráč vejce vyhráti, musí některé z ležících ťuknouti vejcem druhým, jež spouští znova touže cestou po žlábku. Nejednou dochází tu k bouřlivým výjevům, když na př. při ťukání (cikání) se ukáže, že hráč nepoctivý má* „Smolíka", t. j. vejce smolou ve špičce vyplněné, které se ovšem nerozbije, ale špičky druhých nemilosrdně rozráží. Taktéž při čůkání a válení neobejde se mládež bez hádek, když některý z hráčů vyhraje vejce cizí, které jest častým nárazem valně již poškozeno a málem ve dví se nerozpadne. Takovým vejcím říkají „vdolák", a dokáže-li se, že někdo již vsadil nebo spustil vdoláka, musí ho nahraditi vejcem dobrým, nebo jest ze hry s hanbou vyloučen.

Na neděli květnou světí se v kostele ratolesti z vrby a jívy. Každý dbá míti svěcené kočičky, neboť se doma zastrkávají za obrázky, dělají se z nich křížky, jež zabodají do polí — aby Pambů chránil od krupobití, neb dávají je za krovy — aby neuhodilo. Též se polykají kočičky (květy), aby v krku nebolelo, a hází se do studně, aby voda byla čistá a dobrá. V ten den nemají se péci buchty, aby se květ nezapek'. Děvčeti, jež má nové šaty, říkají, že kvete. Na zelený čtvrtek jedí se jidášky, pečivo podoby podélné spirály, jež se maže medem, neb med v den tento požitý chrání od uštknutí. V týž den nejraději matky odstavují kojence — děti jsou silné a zdravé. N a velký pátek se kropí seknice, komory, sejpka, než slunce vyjde, svěcenou vodou, v níž na zelený čtvrtek se vařila jasanová snět, a na prahy se třikrát uhodí sekerou.(uchem), aby se blechy a jiná neřest nedržela. Prší-li, bude žíznivý rok. Na poli i v zahradách se nepracuje — není dobře zemí hýbati. N a bílou sobotu, když zvony zazní, hrne se vše, zvláště ženské a děti, k potoku, aby se umyly —: by byly hezké. U kostela pálí se Jidáš a uhlí hází se do studně, aby voda byla zdravá, neb hází se na pole, aby červi osení nehubni. Novým koštětem vymetá se smetí ze stavení, aby se blechy nedržely, také