poslední vůli k tomu, aby vedle plnomocného. dědice dostaly též ostatní dítky přiměřeně stejné podíly (odkazy). Dítěti, které vede nepořádný život, rodičů neposlouchá, je zarmucuje atd., dostává se odkazu menšího, někdy docela nepatrného, a v nejkřiklavějších případech neodkáže se mu docela nic — bývá vyděděno.

Dosti zhusta jmenuje se pro případ smrti hlavního (plnomocného) dědice ihned jeho nástupce. Kšaftující odkazují si jistou částku peněz na vypravení pohřbu svého, někdy též i na pohřeb zůstalé manželky, a určitou částku na kříž nebo pomník na hrob. Není zvykem u lidu selského dělati nějaké zbožné odkazy (kromě odkazu na mše svaté) aneb odkazy k účelům dobročinným. Odkazy vyplácí a výměnek vybývá plnomocný dědiC; synům při zletilosti, dcerám při jejich zletilosti nebo při dřívějším provdání se.

Dříve ěastěji se stávalo, že některý ze synů, kteří „grunt" (hospodářský statek) neobdrželi, dostal kšaftem buď chalupu při gruntě se nalézající nebo nějaký pozemek k užívání pro sebe a potomky své „do třetího kolena", a dosud trvá více takových právních poměrů; v novější době obyčej tento pomíjí, bezpochyby proto, že nástupci oprávněných kolen v držení takových chalup a pozemků neradi se jich vzdávali a vlastníkům gruntů potíže při vrácení těchto nemovitostí činili.

V nejnovější době se na místě takového užívání synovi, jenž gruntu neobdrží, často odkazuje „místo pod chalupu", t. j. kus pole u vsi blíže co do hranic i výměry naznačený, na němž si pak zletilý odkazník domek vystaví.

Rušiti kšaft rodičů pokládá se za hřích, proto hledí se přání kšaftujícího co možná vyhověti, i když kšaft pro nedostatek předepsaných náležitostí před zákonem nemůže obstáti.

Vlastnictví jest neobmezené. „Ve vlastním každý může dělati co chce." Nikdo nemá svémocně rušiti vlastnictví druhého; to platí zejména u věcí nemovitých. Ěíká se: „Kdo cizí půdu přiorává, toho bude po smrti země tížiti."

Mezníky kamenné označující hranice pozemků pokládají se za posvátné, nedotknutelné. Přesazování mezníků bez vědomí souseda (tajné) jest věc neslýchaná a pokládá se za veliký hřích. Za odstrašující příklady vypravují se pověsti o lidech, kteří přesazováním mezníků chtěli pozemky své vlastní nebo svých chlebodárců zvětšiti, za to však po smrti pokoje nemajíce po polích strašili.

Vlastnictví věcí movitých nabývá se skutečným odevzdáním jich do ruky nabývajícího, vlastnictví věcí nemovitých nabývá se tím způ-