„Pořádek" panských mlatců z Horního Pojizeří.

Půdy Vysocké nejsou půdy pšeničné; nedostatek jich musí hospodář nahrazovati pečlivým obděláváním, k setí pak volí zrno jen nejlepší. Za tou příčinou klas nemlátí, nýbrž „suduje". Na mlat přivalí totiž sud, tunu a p., o něž hrstě žita otloukají. Takto vytlučené zrní zůstává neporušeno, cepem nerozmačkáno. „Sudování" děje se také tenkrát, když nelze dodělati se mlatců. Jinak se obilí mlátí.

Za mlatce najímají se obyčejně lidé domácí: mužští i ženské. Jen když domácích nebylo, hledávali se v obcích přespolních. Ti přespávali u hospodáře ve stodole, a když nastaly mrazy, v maštali nebo v seknici na peci. Mlácení počínalo i končilo klekáním podle přísloví: „Od zvonu do zvonu a co v ruce, to domů." Měl totiž každý mlatec vlastní cep, jejž si přinášel a odnášel. Mlatcům platilo se ke stravě po šesti groších denně. Nebyl to plat tučný, ale za to jídla snědl takový mlatec — jako mlatec! Hospodyni sotva hrnce stačily! Nejobyčejnější jídla bývala: kyselo s nadrobeným chlebem, drcená polívka, brambory na loupačku nebo pečínky s máslem škvařeným nebo se zelím, kucmoch, škubánky mákem sypané a máslem polité, kaše krupičná nebo jahelná, jahelník se sušenými slívami, rejžovník, flejšky, peciválky, dumlíky, slivovice .... Oběd mlatecký míval tři krmě, mezi ně ovšem nečítalo se mléko nebo podmáslí, jimiž oběd končil. Všichni mlatci jedli z jedné mísy, nejsouce chlebem oddělováni.

O sv. Václave se groš ze mzdy strhl a oběd ubral; byl zajisté značně kratší den příčinou, že se s prací později začalo a dříve končilo. Místo oběda dostávali mlatci sytější svačinu, kterou jindy býval krajíc Gfeleba s máslem a tvarohem. Na „vomlatek" (když se obilí domlátilo), dostávali něco lepšího k večeři. Chléb pro mlatce pekl se obyčejně z „vejtěru" nebo-li „vejtrolku", z onoho totiž zrní, které při svážení obilí z klasů se vytrolilo. Nějaké odměny plodinami, zrním a p. ve zvyku nebývaly, čtyři mlatci (a ve čtyřech se obyčejně mlátilo) vymlátili denně čtyři mandele. Kromě cepu měl každý mlatec na starosti ještě jedno nářadí: hrábě, pometlo, síto a „vorčouf (dřevěná lopata na prohazování zrní). Nejzručnější býval vedoucím, jenž cep první zdvihl a první sklonil. Vesele šla práce od ruky, když sešli se na mlátě hoši a děvčata, kteří scházeli se na přástvách; pak klepoty cepů provázel lahodný zpěv písní národních, milostných