dobrovické, která s nimi měla obchod. Mívala prý někdy najednou krajek až za tři tisíce. Venkovanky, švadleny a stavěčky čepců kupovaly je u ní, nejvíce však krajek odnášeli obchodníci „z Taicu" (z Domažlic?) v telatech na zádech, na výměnu přinášejíce niti k paličkování, jež krajkářky od obchodnice přejímaly. Krajky dělávaly „všelijaké", ke koutrům, ubrusům, fěrtochům, plenám; nejobratnější krajkářky dělaly pouze krajky k čepcům, které byly nejjemnější a nejdražší. Bývaly dělány na určitou míru, k jednomu čepci vždy 4/s lokte za 1 zl. šajnů. Dobrá pracovnice vyrobila prý takovou krajku k čepci za den.

U Jonášů paličkovali krajky zvláště jemné a vzorů vždy nových, jež sami vymýšleli. Krajek nedávali Krausové, ale obchodníci chodili k nim do domu a draho jim krásné výrobky ty platili.

Papír na vzory připravovaly si krajkářky, slepujíce slabší listy žitnou moukou, až byl papír potřebné tlouštky. Vzorky buď si vymýšlely nebo podle jiných měnily, než z velikého množství vzorů, jež prý bývalo, nenalezla jsem žádného, uschly a přelámaly se. Po roce osmačtyřicátém obchod váznul, v padesátém obchodníci přestali pra krajky docházeti, čímž zanikla i hromadná výroba tím spíše, že chudí našli si práci a výdělek v továrně. Několik starých žen paličkuje ještě, ale obyčejné, hrubší krajky, jen Houžvičková paličkuje krajky pěkné, ale moderní. Krajek starých vzorů k čepcům neumí nikdo.

Zachovalo se i málo názvů krajkářských, jichž druhdy užíváno, na př. stoleček-stávek, poduška-bába; stařenka Fadrhoncka povídala, že byly vzory: na kafíčko, na žito, na dámu. Ke starým, pěkným krajkám dobrovickým k čepcům názvy ty vztahovati se nemohou. Majíť krajky ty v provedení velmi jemném obrysy plátenkové, nej-častěji srdéčko, jablíčko, pomněnku a jiné ornamenty květinové. Také v okolí Nymburka porůznu jednotlivé ženy paličkovaly krajky. Byly prý krajkářky v Netřebicích, v Drahelicích a j.

Stavěček čepců bylo v kraji našem několik. V Debři „stavěla" Vlasačka rybářka, ve Voděradech a jinde také se zmiňují o stavečkách domácích. Nejoblíbenější však a nejrozhlášenější byla tuším Hendryška z Ěepova, narozená r. 1816, zemřelá 4. října 1894, která stavěla čepce bílé i zlaté. Bílá čepce upravovala takto: Když čepce vyprala (k čemuž mívala pomocnici), uvařila škrob pšeničný (rozdělala jej studenou vodou, přistrouhala k němu bílého vosku a „kresolcu", zalila jej vařící vodou, až byl hustý jako kasička) a přecedila na mísu čistým klůckem; potom jím namazala a v rukou promnula čepce poprvé. V peci zatopila otýpkou roští, a prostřevši čistý bílý ubrus, kladla naň čepce, aby uschly. Schnoucí čepce stále roztahovala a rovnala, uschlé mazala podruhé, při čemž pilně toho dbala, aby mřížek ne-zatřela. Potřetí je natřela málo, aby se nelíply na palici, na niž je narazila, natáhla a narovnala i záhyby upravila (čepce dénkové mají záhyby vzadu na díle prostředním, půlkové po stranách); upravené