izby aby rozdělala oheň a kole něho aby nastavila dov slepcích škařúpek vody, sama ale aby sa dívala dírku ve dveřách, eo bude. Ze to stane z téj kolébky a že půjde k tomu ohňů. Ona ale aby nemeškala a drala to tým prutem, až z toho krev poteče. Potom že přídě ta žena a že jí donese to její Tož to tak udělala. To ležalo na kolébce, ale potom škrk dolů k tomu ohňů. „Och", povídá, „jak su starý žert, v takových hrncoch sem vařit neviděl." Tož ta potom do izby, ale jak dveři otevřela, to škrk zas na kolébku a zas to ležalo skrčené. A ta povídá: „No, jak sa ti ty hrnce lúbily?" stáhla to dolů a řezala to, až z toho krev scala. To řvalo velice, tož potom přišla ta žena, dovedla jí její cerku a to si odvedla."

Sousedé Marek z Míšku a Václ. Jakubec z Merklovic obvinili Mandalénu, manželku Víta Kubiasa, souseda vambereckého, že otrávila jim v r. 1652 dva koně. Při pořádání archivu městského nalezl jsem útržek listiny, psané současně v r. 1652, na němž napsána přísaha očisty téže Mandalény tak, jak se tuto pro zajímavost sporné věci a rozvláčnost svoji doslovně podává: „Já Mandaléna, Víta Kubiasa, souseda v městě Vamberku manželka, přísahám Pánu Bohu všemohoucímu, blahoslavené Panně Marii, matce Boží a všem Božím svatým, že tak jakož já jsem před vrchností svou milou obviněna od Marka z Míšku a od Václava Jakubce ze vsi Merklovic, že bych já příčinou smrti jejich dvou hovad koňských, kteréž jsou jim v tomto přítomným roku 1652 spěšně zahynuly a umřely — býti měla — vedouc a pokládajíc oni proti mně v té své při mou vlastní iečj kterouž jsem já toliko z zlosti a z hněvu svého, když mi se na trávě, kterouž jsem já od téhož Marka míšeckého koupila, škoda pastvou na ní dělala, mluvila, — že tu trávu utrejchem posypu, a tudy že na jevo to vyjde, kdo to pase na týž mý trávě, když mu týž dobytek zamře, že se uhlídá — k kterýžto řeči a mluvení takovému se až posavad znám: ale abych já se jaké takové zlé věci dopustiti, utrejchem aneb čímkoliv jiným jedovatým a témuž dobytku jejich svrchu psanému škodným, takovou trávu posejpati a tudíž jich ten dobytek otráviti a umořiti měla, toho jsem neučinila a se ničeho takového nedopustila, a ani žádného jiného člověka, kterýž by to zlé témuž dobytku učiniti a jej umořiti aneb otráviti měl, nenavedla a neponoukla a se nedožádala, a tak o týž věci abych já aneb kdokoliv jiný aby takového dobytka smrti jeho vinen byl, nižádný vědomosti svý o tom nemám a v tom žádného obmyslu neužívám. Ta pak slova má z strany posejpání toho utrejchu zjevně a neukrytě ode mne mluvená, vedle mínění a oumyslu mýho na nic jinšího se nevztahovala, než abych tím strachem toliko, aby mi se škoda v týž trávě mý nedělala, lidi odstrašiti a svého užiti mohla — a že to vše tak y pravdě jest, to přijímám na svou víru a na svou duši. A tak mi toho dopomáhej Pán Bůh všemohoucí, blahoslavená Panna Maria, matka Boží a všichni svatí. Amen?