host, at se líbí posaditi, co bude pán poroučeti?

Host. Já žádám o sklenici dobrého vína, aby raně nalita byla, a též zboží mého opatrovníkem! A mně kvartýr pocestnému popřál taky v jeho domu.

Hospodář. I co, to se může všecko státi, o to se není co starati, byf pak v mém domu víc bylo, nikdy se nic neztratilo. Hausknechte, jdi ven ! To zboží at se mně dobře uloží.

Hausknecht. Dobře, pane hospodáři, já to vezmu pod svou stráži;-jestliže to nepropiju, troufám, že já zato budu. (Odejde.)

Syndykus. Hm, hin, hm.

Hospodář. Z daleka-li pán přichází ?

Syndykus. Hm, hm, hm. Já! ze Háfundorfu cesta má, 9 mil odsud, jest věc jistá.

H o s p o d ář. Rád bych věděl, v jakém důstojenství jest pán postaven?

Syndykus. Hm. Já! já jsem v jedné vesnici písařem.

Hospodář. No, to je hloupý, jakobych já řekl : je ovčák císařem.

Syndykus. Chce on mě pán ku-nýrovati, budu nad ním holí poskako. váti. Nebyl mého otce děd, ba ani praděd v takovém důstojenství postaven, jako já.

Hospodář. Holá, holá, co to venku šustí, zdaž sem přicházej nějaké hosti? Hausknechte, jdi ven a podívej se! (Hausknecht přijde)

Hausknecht. O pane, neehme je tam radči, neb jsou samé žebráci.

Hospodář. Musím se sám podívati a jejich žádost vyslyšeti. (Jde mezi scény.)

Józef a Maria ven vycházejí. Přicházíme chudý lidé, obklíčený v nouzi a bídě. Protož prosíme, ó pane, ať se nám pohodlí stane.

Hospodář. Pohodlí se vám může státi, máto-li stříbro, dukáty. Nemám já můj dům pro žebráci nýbrž pro lidé peněžitý, kteří u mě za peníze trávěj v zlatě, stříbře.

Jozef. My stříbra, zlata nemáme! Maria, jak uděláme?

Hospodář. Již vám pravím, že je všechno darmo s vaší rozprávkou.

Jozef. Acb, probůh, prosím dosti o malý koutek.

Hospodář. Abyste neměli co naříkati, tento chlív vám odevzdávám, neb jiného prázdného místa v svém domě nemám.

Jozef. Ach, Bože z věčné výsosti ! pomni na naše těžkosti; jak si nás málo všímají, když svého Pána neznají. (Odejdou všichni.)

(zdvihne se druhá kardyna, je les, a pastýř jeden po druhým přicházejí)

Pastýř 1. Aj studený mráz, až mně na bobru přimrz na teplým kožichu, zmrzla mně košile na břichu; a ty škorně prohřešený jsou všechny mrazem skrčený. (Ukazuje na ně.)

Pastýř 2. Jáť jsem chlapík dosti naschvál, a přece mě ten mráz popřál, až mně v šosu jíní vzrostlo, teprv cejtím nyní.

Pastýř 3. (přijde udejchaný). A já sotva dopadám místa, pohnal mě vlk stekla jistá, když jsem ho uhonil, tam jsem ho uhodil, až jsem o něj svalovatej klicoun na tři kusy přerazil.

Pastýř 1. Pojďme tehdy, kamarádi.

Pastýř 2. Tudy choděj vlci rádi.

Pastýř 3. Tu naši si zazpíváme, potom se na to vyspíme (tu jednou a vespolek zpívají;.

Verš 1 Acb, jak u naše stáda lí-bezuě se nám spává, zde času nočního. Pánbůh nebeský dává, že rosa s nebe padá [k občerstvení stáda].

Verš 2. Ach, jak překrásná dennice vychází jako slunce zde času nočního. Nyuěkom nebudem spáti, ovce se budou pásti [zde v skalnatých lesích].

Pastýř 1. Tak si tehdy drobet lehneme, abychom se prospali, pak zas naše stádo opatrovat budeme.

Pastýř 2. Jen kdyby nám vlk mezi stáda přišel, co pak potom dělat budeme, když bychom všecky spali?

Pastýř 3. Dá Bůh, že nepřijde. Já jsem ho již kolik dní neviděl.