roku seinenca nesáli, nemali bi sme kedi konope trhat. Nemuóhli sme nigde semena dostat, ked si to každé len klapu preseba nechá." Čož ste si tjéž nenechali? „Ked si zaboli skovat, po-tl'kli sme šecek semenee vzábojáeh na olej." čož ste sním robeli stolkím? Ná, zaprážali, aj šiški smaželi kmotře Ked nám bolo ale otpustte to ušípané uhinulo nuž sme nemali omastě a krávu sme mali akurát jalovú. Kobi sa boli manka nazdali, boli bi nechali pár husí na tuk, ale ti vjésení popre-dali, nuž sme sa moseli len tak op-cháďzat." Ná prečo nekůpeli omastě? „Ná ked nám boli penáze na dečo inšjé načim." „Ná ale užs tu prosím ta?" „„Sakch nechsoneút tak letěl ledvajch dechu popadal."" „Jakís za-diehčaní, mosels sa tak upachtit?" „„Kedch sa bál, že zahineš odsmadu."" „A cos takí zamorízganí? muóhels sa umit." „„Šakch sa už dva ráži kupał."8 Sak sa ždi ftom potoku plahočí, ale ked sa potí a ručiská má zasípané tedáž je jako prasa. Ked tá malá spí už sa len čičre ftej zemi, hladá čer-víkov, že bude nahndicu ribi chitat. „A jako vám to malé čučí ftéj hintuši."

Ná l6n prám ěo zaspala šak hu jednako mosí kolísat, taká je cosi mrzutá jednom kusi vreščí. „Blízo jéj puójdú zúbki " Lachko aj preto, šak sa tak brzdží porat je zaslintošená. „Kupte jéj fijaloví kořen. To ho chudáteriko jásenká 8vrbá." Kdežhovjé do mu je, ked sa také malé nevjé požalovat. „Jaké je neuročné upotené je mu horko ftom vísipe, muóhli ste ho ratšéj nechat roskrútené na trávníku." Neeh priviká, ked puójde dovížinku do jéj bude lahodit. A ani ináč nezadrichme len ked hu kolíše. „Hlac, Janko, jaká je s teba pestúnka." Čo si pomuóže, kebi bolą moja nebohá Kačenka žila — pámbo jej daj slávu vežnú, bola bich už malá ďjévku na mjésto. „Ná darmo je, šecci sme smrtelní." —

„Ale už je slnko nísko, netak mosím dat nohám v vedet, abich přišla dovečera domom." Šak ništ nezmeškáš. „Horké nije ba máme tolko roboti ani nevjém, keré si prv začat. Ked manka už ustávajú, šecko len namna čaká." Mosíš si přidat chuti, šak sa len z Božu pomocu pomáli šecko porobí. „No, z Bohom tu pracujte, tetička!" „Choe tam s Bohom, Jutka moja!"

(Se čtyřmi vyobrazeními.)

Když jsem se před lety vyslovil o působení dobových slohů na tvary krojové a výšivkové umění lidového, stalo se to jen povšechně a poukázáno při tom důrazněji jen na výšivky církevně národní ze století XVII., tvořící jaksi přechod od umění dobového k lidovému, a k šatkám, které byly ve středověku s jistými obměnami ve formě asi všeobecně nošeny. Na sblížení lidového vkusu a kraso-citu s formami ostatních tříd (budiž to jen v několika větách uvedeno) měl vždy největší vliv styk tříd uvedených, řízený společnými nebo rozdílnými cíly vzdělání, politiky a náboženství. Kde povstaly veliké rozluky v tomto směru, tam oddělil se i lid anebo i jedno-