O lomenicích statků, chalup a baráků na Litomyšlsku, o nápisech a ozdobách na nich.

Lidé dospělí divívají se dětem, že pěkných nových hraček svých mnoho si nevšímají, ihned je rozbíjejí a pak, když jsou z nich žalostné trosky, teprve k nim přilnou, je klíží, opravují a rozkoš z nich pociťují. Pořekadlo zase praví, že vážíme si opravdově teprve toho, co jest nám ztratiti. Oba tyto úkazy kotví asi hluboko v podstatě mysli člověka; badání v následujících řádcích složené také jest k němu dokladem. Chodili jsme léta letoucí po vesnicích bližších i zastrčených, viděli jsme, že tu a tam jest cosi na stavení psáno, kresleno a nevšímali jsme si toho dále. Nyní, kdy většina stavení krutě během mnoha desetiletí, ba mnohdy během půl druha století utrpěla plískanicemi, přívaly, úpalem slunečním, téměř vášnivě zachycujeme každou věkem neporušenou točinku, každé slovo v průpovědech, po hodiny v mrazu stojíme nad slovy nečitelnými a je luštíme, stoupáme na kluzké a vylámané schůdky ke stavením vedoucí, prolézáme plotem a často jako žebráčkové prosíme za vstup do zahrad, kam lomenice obrácena, nic se neděsíce slov nevlídných a odmítavých. Leč výtěžek takových často strastných potulek jest překvapující, bohatý — stojí za to!

Jest to málem k neuvěření, že právě ony povržené „čmáranice" na staveních jsou nám klíčem, jenž otvírá nám nové tajné schrány mysli lidové, že, probíráme-li se jimi a luštíme-li je trpělivě, snují nové nitky na stkvoucí předivo, dosud leckde přervané naší národní bytosti. Z českého kroje a vyšívání národního, jež bylo po písních národních dalším předmětem studia ethnografického, naučili jsme se mnohému; z ozdob lidového stavitelství naučíme se snad ještě více. Poznáme lidovou zbožnost, jeho konservativního ducha, ke zkazkám minulosti lnoucího, jeho hloubání o otázkách mravních, jeho vtip a čtveráctví, jeho uměleckou zálibu a konečně navazujeme i tu nové pásmo výtvarnictví k pásmům již známým z oboru vyšívání, nářadí a knihových maleb.