koukám. Ještě o tom zprávu dám, že sobě sám chleba z pece dobývám, když lidi spějí tiše, tím já se živím spíše. Vlezu tam oknem v tichosti, poberu všecko v rychlosti, tu nežádám žádné rady, jdu hned mezi kamarády, nechám strojit skvostné hody. Skvostného šatu však nenosím, ani se s tím nehonosí m." Trepne si na kalhoty a otočí se a řekne: „Jednu nohavici shnilou, druhou roztřepanou, na kabátě mnoho fleků, neb jsem od všelijakých regimentů." Odpoví Bachus následovně: „Aj, tajzišvajn, toť nemůže býti lepší pán, takové přátelstvo já miluji. Páni muzikanti, zahrajte a mne smutného obveselte." Nyní muziky začnou krátký pochod. Když přestanou, vystoupne poustevník a napomíná maškaru následujícím tonem: „Kaději se na pokání dejte, a k Pánu Bohu se modlete." Po té vyskočí Bachus a řekne silně: „Kdo mne to tu popuzuje, s mýma synky potupuje, rád bych já chtěl věděti, kde on musí bydleti." Ukáže jeden jeho syn na poustevníka a řekne: „Aj, táto, tamhle on sedí, sotva očima hledí, snad cvrčky jídá a chrousty louská, pazderem se krmívá, mláto a otruby za nejlepší pokrm mívá." Tu se rozběhne Bachus na poustevníka a holí jemu hrozí, řekne: „Jebertě tvoji čubu, ty máš nectnou hubu, já se nebojím žádného." Poustevník vystoupne a jde pomalu před soudce a žaluje na Bachusa: „Milostivý pane soudce, já jsem tohoto Bachusa napomínal k dobrému, povzbuzoval a on mne ještě přehrozně bíti dal. Račte jej v své milosti potrestati."

Nyní vystoupne soudce a zavolá na Bachusa: „Přistup sem, Bachuse, vykrmený masopuste, co's tomuto postu ubližoval?" Bachus odpoví: „Já mu nic neubližoval, já jen sobě se svýma synky poskakoval a byl jsem u veliké slávě!" Soudce: „Nesluší tobě svýma synky poskakovati, ani v zapovězený čas vesel býti, jestli sé to vícekrát stane, přísně já zakazuji tobě, půst a modlitbu jsi zanedbal, proti dobrým lidem jsi zle jednal, miloval jsi kratochvíle " Nyní vytrhne dřevěnou šavli a bodne Bachusa do břicha (do hrachovin) a řekne: „Ted jsi došel svého cíle." Po tomto bodnutí se Bachus na znak převrhne, a poněvadž jest dobře vycpán hrachovinou, nic si neublíží. Leží jako mrtvý. Mezi touto nevinnou vraždou jeden jeho syn sedí na židli a hlavu skloní, jako by spal Druhý k němu přijde, probudí jej: „Ach, bratře milý, zanech toho spaní, zlá věc zradila nad námi poněvadž tento nespravedlivý soudce (a při tom na něho okáže) strčil do našeho otce prudce', opadl jest tak, že se zabil snad." Druhý bratr protře zrak a ohledá Bachusa na slabizně a řekne: „Ach to jest snad, ach to jest snad, ach nespravedlnost veliká, zabili nám našelio tatíka, kterak my jej pochovati dáme, když v kapse kresle nemáme." Po té opět první bratr řekne: „Ale já ti, bratře, povím, seimi ho za hlavu a já za nohy, a ponesem jej do zálohy, a umíš-li ňákou břeštěti, tak hled1 hned začíti." Po té se chopí oba Bachusa, svého táty, zpívají, nesou jej ven, kdež jej postaví na nohy, a týž Bachus opět oživne. Jest zdráv, vesel a čerstvý jako kapr na sněhu. Píseň