Masopustní hry v Táborskú.

V obci Ratiboři (bývalý okres sedlčanský, nyní milevský) chodili u nás z Malé Chýšky po dva roky na konec masopustu s maškarou. Bylo při tom 7 osob, a to: Bachus, starší jeho syn, mladší jeho syn, Markétka, jeho dcera, její ženich „kálán", poustevník, král anebo soudce. Mimo ně chodilo s nimi několik hudebník! a nás dětí celé hejno. Když jsme měli ve škole prázdnou chvíli, tu jsme v této hře druh druha dotvrzovali, což mně v paměti až dosud utkvělo:

Když přišla maškara do stavení, nejprve vystoupil Bachus, vycpaný hrachovinou. V ruce držel silnou hůl, počal se po světnici procházeti a při svém šprýmovném vypravování hřmotně holí o zem tloukl. Vypravoval: „Aj, lidičky, jak se máte, jestli pak mne ještě znáte, však jsem tady dávno nebyl, jak jsem tady ty šišky jedl, tenkrát byly jiné časy, jitrnice i klobásy, dneska jste tu ňáký smutný, snad nemáte šišky chutný, pivo vám nešmakuje, protože moc koštuje. Na víno jest drahá taksa, protože vás svrbí kapsa, ale já si z toho nic nedělám, já se do mé kapsy podívám. Tam, kdo jitrnice bývají, tam se s mýma synky často vidívají; ale tam, kde se to sádlo hřeje, tam tu člověk svému břichu přeje, tam jest veliké zatmění, pro veliké naplnění." — Nyní vystoupne jeho starší syn a řekne: „Aj, táto, co pravíte (ukáže na mladšího bratra), tamhle mladší bratr div nepadne, že mu huba žízní prahne!" Tu obrátí se Bachus na mladšího syna a řekne: „Aj, synu, co povídáš, píti a jísti dosti uhlídáš, to není jako u naší hůry, tam jen jsou samé suché kůry, suché houby na kyselo, těch jen kdyby dosti bylo, že jich dosti nemají, proto žádnému nic nedají." Nyní se obrátí Bachus na svou dceru Markétka a otáže se následovně: „Dcero Markétko, snad by jsi se ráda vdávala?" Odpoví Markétka: „Já, tatíčku, já?" (a při tom se čtverácky usmívá). Bachus dí Markétě: „Vyhledej sobě nějakého, ve všech věcech rozšafného, ať on podobný jest do našeho řeholí." Markétka se obrátí ku svému kálánu, který má kabát uzáplacovaný a kalhoty každou nohavici jinou. Vezme jej za ruku a přivede ho blíž a řekne Bachusovi: „Aj, tatíčku, dobrá rada, neb jsem tomu sama ráda, dostala jsem kálána, černýho jak havrana, on mne manželství sliboval, byste mne jemu dal." Po té Bachus zavolá na kálána: „Přistup sem blíž, ať já vím spíš, jaké ty řemeslo umíš, neb jak se z mládí cvičíš." Nyní kálán předstoupí před Bachusa a vyznává se : „Já řemeslo dobře umím, nebo se k tomu z mládí cvičím, v kostkách dobrý varhaník, dratyk, dobrý karbaník, piriál dobře šťouchám, když vyhrajú, vesele