Matka Boží chléb. Hoch pak nějak}' čas stůně, ozdraví a omlouvá se soše, proč nepřišel. Farář slyší, jak mu socha odpovídá: „Poznal Jsem tvoji dobrou vůli, a to stačí; příští neděli půjdeš se mnou na svatbu." Hoch se tomu raduje, vypráví to faráři; farář jej prosí, aby se vrátil a a se zeptal, smí-li farář přijíti též. Socha odpovídá: „Ne, ty sám." Farář hocha pak připraví, a on v neděli zemře.

V této povídce rek výslovně líčen jako hoch, jejž dětská soustrast pudí k dobrému skutku. Počátek však jako v povídkách lidových. Obraz Kristův jako ve versích knižných, avšak určitěji vyznačen motiv — hu-benost Ježíškova — který zde méně se hodí, než při krucifixu.

Zakončení povídky, zde zcela prazvláštní, vůbec jest živlem podružným. V nejstarší versi vůbec schází. Podobně v slovenské povídce u Němcové. U Zeyera stopa po něm v prosbě mnichů k Samkovi, aby za ně orodoval. Ve versích ostatních rozvinut pravidelně. Odchylka u Grimmů patrně pozdní, nijak nemotivovaná. U Grimmů celkem vlivy obou variantů rovnocenné. Grimmové praví v poznámkách (sv. III. str. 294 k č. 9.), že povídka jejich je z Meklenburska. Znají ji však prý i z okolí Miinsteru a — poněkud odchylnou — ze Švýcar. Při tom podotýkají, že existuje podobná látka v literatuře indické. Nebylo mi možno na ten čas ji nalézti.

Příčiny změn látkových, jak jsme je postupně sledovali, dány jsou snahou po ujasnění a zdvižení základní tendence, vyjádřené svrchu vzpomenutými slovy Písma.

Z hošíka stává se chuďas, pokorný puchem, zastupující ony světem pokořené, jeho naivní zbožnosti, pro kterou Bůh jej povolává, položen za pendant klášter a mniši; čin jeho stupňován tím, že cítí soustrast s trpícím Kristem na kříži, a váha zbožného skutku zvýšena vyslyšenou prosbou za opata.

Z tohoto postupu lze přibližně určiti dobu vzrůstu, květu a úpadku naší látky.

První rozpuk její spadá do latinské knižné literatury posledních desítiletí XY. století. Z doby květu neznáme dosud verse žádné. Schází nám přechod od Krista na klíně Matčině ke krucifixu, který jistě stal se ještě v literatuře knižné, z které vsákly pak jednotlivé verse do různých lidovj'ch literatur, jimiž počíná doba úpadku — ač-li k ní nepatří částečně již neznámé knižné verse pozdější. Známky její jsou krmení sochy, až tloustne, nemotivované odmítnutí faráře u Grimmů, a vlivy látek o hloupém Honzovi — vůbec silnější či slabší stírání základní tendence.

Zbývá ještě prohlédnouti, jak Zeyer zpracoval svoji předlohu. I z obsahu patrno, že dokonale pochopil tendenci základní a mohutně ji zdvihl (viz vidění Krista v kostele, kázání kněze13) atd.). Připojil k ní však ještě tendenci jinou; národnostní. Jeho Samko je typem těžce utlačovaných Slováků. Scénu s Kristem zaostřil charakteristikou kněží a biskupů. Při tom, řekl bych episodně, vložen tu podružný motiv. Samko