mohli nahlédnouti ještě za rámec obrazu, viděli bychom je, jak vycházejí ke skupinám vesničanů, větším — menším, jako ty aa obraze u schodů a na pavlači, a rozdávají tu za volaná přání poctu. A i teu houdek s piskačem mají něco pro sebe: jsou a musejí býti také veselí, ale — že jim mluví oči: „vidíme to všechno stokrát a stokrát!" Z těch na pavlači mají nejvíc „pjilno" tety: nemá-li pak svadba někde ňákou chybu?... Muži těch starostí nemají, od nich vyjde sem tam jenom nějaký vtip. Děvčata nemají na klepy kdy ... za rok, za dva povedou je snad také tak ... A až ta myšlénka odstoupí, vystoupí jiná: na večer si v hospodě lehké nohy skočí, to je chasy z celé vsi právo — „raci háby to huž bulo hned!"

Pěkně, velmi pěkně jsou zobrazeny děti. Ony mají o svatbě ještě větší právo než ty velké. Půjdou za svarebnými „na čuminy", budou tam dostávati chvíli od chvíle chléb s máslem a medem nebo tvarohem nebo něco ještě lepšího, budou tam slyšeti muziku, hoj, což se jim tvářičky jasní !

Z hospody půjde se k obědu, ale jak pravíme, třebas až někdy pozdě v noci. Svadební se rozdělí dle přátelstva: po ženichově straně půjdou s ním, po nevěstině zůstanou s touto a pro veselí s nimi zůstanou droužka i družba.

Co potom se děje, o tom zde mnoho mluviti nebudeme, to až někdy jindy. Přeskočíme hned až na obraz Doubův.

Nevěstě blíží se chvíle vážná, kdy bude svlečena ze šatu nevěsty — až na „čepeni" na hlavě úplně smutečního t. j. s modrou sukní a bílou zástěrou — a bude oděna v sváteční šat ženy. Sedí v rohu za stolem a čeká za celé řady obřadů a žertů, až vysází družba most „dost slnyj", aby po něm mohla přes stůl přejíti. Sousedství její totiž, matky, jest tvrdé, nechtějí ji volnou cestou pustiti. Družba začne sázeti most od rohu k rohu obyčejně třemi dvacetníky. Takový je matkám „slabyj", nevěsta by „propadla". Družba musí sázeti znova a mezery vyplňovati, bohatý družba sází i zlatníky, až je matkám most „slnyj dost." Tu napřáhne družba ruce, nevěsta vystoupí, družba po mostě ji převede, ssadí a tančí s ní až ke komoře, kam ji obratně čekajícím již matkám všoupne. Ty ji svlekou ze šatu smutečního a oblekou do veselého, a zejména vloží jí poprvé na hlavu bílý čepec „koláč". V tomto úboru ji po chvíli vyvádějí, zpívajíce: