Několik myšlének, v čem a kde dlužno hledati starožitnost vyšívání československého.

Jakmile se počalo sbírati staré vyšívání lidové a jakmile poznala se jeho veliká cena umělecká, vyskytla se i otázka, jak mohl povstati v lidu selském takovýto vzácný, rázovitý a vyspělý umělecký domácí průmysl.

Není pochyby, že lid po řadu pokolení ukládal tu z části výraz citu svého pro tvar i barvu podle požadavků svých jednoduchých poměrů. Jedni spatřovali v tomto přerozmanitě utvářeném množství forem a souzvuků barevných jen odlesk umění dobových, slohů velkých, ovládaných dočasně vzdělanými jednotlivci a uměle vycvičenými vrstvami národa; pokládali je za odlesk slohových těch tvarů často nepochopených selským lidem, ale dosti samostatně přepracovaných a pojnmtých.

Takovým posuzovatelům bylo a je tedy umění lidové jen pauměním a snůškou přežitků z dob minulých, jednoduchým prostým rozumem a citem pochopených. Jiným však zdála se táž věc výplodem nejčistšího národního ducha, který se tříbil znenáhla již od dob prastarých, praehistorických, a který samostatně vykvétal po doby celého středověku a renaissance, a dochoval se z části až na naši dobu, ničím netknutý, samostatný a ryzí. Všechny zajímá nás tedy původ a stáří československých výšivek v první řadě a jich velká cena umělecká, o které ovšem není sporu.

Ve stati své o kroji slovenském ') obíral jsem se již z části touto starožitnickou otázkou uvedeného předmětu a tam jsem již také své mínění o stáří jednotlivých součástek krojových vyslovil; budou tedy mé úvahy nynější, které pro nedostatek času jen po jednotlivých odděleních uveřejniti mohu, vlastně jen pokračováním a doplněním článku uvedeného.

Každému, kdo jen poněkud se s vyšívanými pracemi lidu našeho zabýval, bude známo, že datované kusy sahají nanejvýš na počátek století 17. a že to jsou památky, které vlastně nepatří již výlučně umění lido-

Čís. 1. Bronzové a železné jehly praehistorické z Musea král. Českého