vému. Známe z té dobr jen roucha bohoslužebná, přikrývky oltářní, peřinky a šátečky kftěcí a roucha slavnostní, jež vztahují se nanejvýše původem svým k obyvatelkám maloměstským a pracovnicím z kruhů malé šlechty venkovské; ve tvarech pak sledují dekoraci slohovou, která se často též na pozdějším vyšívání lidovém vyskytuje. Kdyby datování bylo jedinou oporou vývodů o stáří a původnosti našich výšivek lidových, a kdyby pojmenování stará, psané záznamy a obrazy některá vysvětlení nepodávala, neznal bych jiného přesvědčení, než že se naše lidové umění v 17. stol. od obecně užívaných slohových forem odštěpilo a pak v dobách jinak pro národ smutných samostatněji vytvarovalo. 2)

K tomu poukazovaly by zejména ornamentální tvary jablíčka, karafiátu, zvonku, tulipánu, lilie a jiných květů, kterých, jak později dovodím, v 16. a 17. věku, ano některých i v 15. století na pracích slohových pravidelně se užívalo, a to téměř v týchž formách, jaké v lidovém umění později jsou ustáleny.

Při nedostatku datovaných prací soudil jsem, že bude vhodno obhajovati starožitné původnosti lidového umění našeho jinak než vyvinováním sebe vlastenečtějších a nadšenějších theorií o souvislosti lidového vyšívání s formami rýh a primitivních vrytých ozdob na pravěkých nádobách hliněných a předmětech bronzových, a to tím více, že dosud málo se o tom ví, jakým .národem či lépe řečeno, kterými národy tyto starožitné, v hroby uložené věci byly vyrobeny a za jakého vlivu tehdejších cizích kultur vznikaly.

Vedle toho pak nesmí se zapomenouti i zde na zásadu, že z podobnosti primitiv či z příbuznosti nejjednodušších zjevů nemá se a nesmí ve vědě nic vyvozovati, a to nejméně v tomto případě, kdy vyskytují se' takové řady teček či vln, či trojúhlů a rozličně seřaděných čar u všech národů, v dobách velmi od sebe vzdálených, na látkách naprosto různých, tu na tkaninách jako vyšívání a tam na kovu nebo hlíně jako rytba. Takovým způsobem dala by se i totožnost starých obyvatelů Evropy s -Číňany v Asii a Indiány v Americe vyvoditi.

Jakožto technikovi při odhadování starožitnosti některého vyšívání lidového a zvláště jeho pradávného základu bylo mi přistoupiti k věci jinak. Snažil jsem se budovati důkaz pravděpodobného stáří jejich jen na základě, řekl bych, konstruktivního principu a na základě přesvědčení, že-tam, kde lze sledovati organický vývoj až od nejjednoduššího základu, nemůže býti řeči o jakémkoli napodobení, opičení se či přebírání z kultur již pokročilých, které by bylo vždy nepochopené, ba pitvorné. Pro stáří tvarů bude i takovýto nepřímo vedený důkaz dozajista závažný. Již dříve upozornil jsem na dávné tradice při vrapování konopných a lněných součástek slovenského oděvu za mokra v úzké záhyby vložených a pak usušených. Nyní připojuji k němu jejich primitivní střih jakožto znak starožitnosti, ovšem v dědinách slohově neporušených, na Slovensku.