Čís. 4. Rukávec či oplecko z okolí Lubiny u staré Ture v Museu král. Českého. 1. přední pftle, 2. náramek, 3. rukáv, 4. klín.

telná nutnost se vybrousila a stala se požadavkem aesthetickým. To YŠe potřeba míti na zřeteli, chceme-li o stáří tvarů vyšívání a kroje mluviti.

Snadná páravost plátna vedla staré pracovnice k používání co nejméně střihaných a zvláště šikmo střihaných částí plátna při sestavování oděvu. Platí to ovšem tak o starých čechoslovanech, jako o všech starých národech vůbec. Za druhé pak nutkala tato páravost k nejpečlivějšímu zpevnění ostřižených krajů a k sešívání součástí, pokud to bylo hrubou jehlou možno. Že o převzácné doklady všeho toho technického důmyslu není na slovenských pracích nouze, pokusím se snadno dovoditi.

Jinde (v článku mém v Čes. Lidu I. a v Dějinách kroje v českých zemích Dra. Zíbrta) byla již zcela přesvědčivě dovozena starožitnost rukávců čili oplecka, které krylo od dávna vrchní tělo československých žen. Zde podávám několik příkladů v tak upravených výkresech, aby střih a úprava součástek co nejjasněji vynikla. Je tu oplecko z Malé Lehoty z Tekovskó stolice (vyobr. č. 2.), oplecko z Čičman (vyobr. č. 3.) a. oplecko z některé kopaniny od Lubiny (vyobraz, č. 4.) Ve všech případech zříme, že na přednici a zadnici oplecka byla z kusu odtržena rovná část, jistou délku celé šíře plátna zaujímající. Podobně jednoduše připjaty jsou k nim rukávy pravoúhelně z kusu plátna odtržené. Nechtíce