Čís. 3. Oplecko z Cičman v Museu království Českého.

zpevnění kovovými nýtky a místo nití i kožený pramének a brk. Na sešívání a obrubování plátěných složitějších součástí oděvných však ani sídla ani staré od ruky robené jehly ať železné či bronzové nestačily.

Nemáme, bohužel, po ruce jehel středověkých, ale ty nebyly dozajista mnohem jemnější (hlavně ty, kterými šil prostý lid) než jehly předhisto-rické, které dle originálů musejních (z praehistorických sbírek Musea království Českého v Praze) v pravé velikosti na obrázku podáváme. (Viz vyobrazení jehel č. 1.)

S těmi a podobnými jehlami nebylo možno prováděti velikou většinu nynějších českých, moravských a slovenských výšivek a zvláště ne těch, které bychom dle přimočarných vzorů za nejstarší měli pokládati, jako na př. přeskvostné práce od Javorníka z Moravy a D. Badína z Uher.

Technické obtíže při šití, s jedné strany snadná páravost plátna a s druhé hrubost jehel vedly nutně k rozmanitému, rázovitému překonávání nedostatků materiálu a nástrojů. Technické vymoženosti s tím spojené staly se typickou vlastností starého způsobu šití i zůstaly charakteristickým příznakem a přídatkem všech ozdob jak co do jejich tvaru, tak co do umístění jejich na oděvu. Konstruktivní nevyhnu-