Jestližeby se strany dobrovolně snesl}' o kterého svědka, anebo o všeckny, aby se nesvláčeli nad hrobem, v stanu, jinde, aneb listovně svědčili, anebo toliko správu oustní, nebo listovní bez přísahy dali, mají toho vůli a toho se při svolení jich zůstaviti má.

Co se pak lidí robotných svědkův dotyce, ti mají býti lidi dobrého lůze, bez zlých nárokův, a mají býti postaveni nad hrobem, a Boží Umučení má před nimi položeno býti. Tu všichni od nich odstoupiti mají, aby mohli svobodně od pana purkrabí a pánův soudcův tázáni býti. A když tak stanou nad hrobem proti slunci, tu se jich má rychtář dotázati po třikráte: Jižli sou hotovi přísahu konati. Když řeknou, že sou hotovi, tehdy napřed svědkové strany původní a potom také svědkové strany obeslané, vždy po jednom, dvou nebo třech i více, jakž hrob postačit může, pravú nohou mají vstoupiti do hrobu, a má každý tam kleknouti vloze dva prsty na Boží Umučení a přísahati v tato slova ..."

K srozumitelnému popisu tomuto není potřeba výkladu přidávati. Zajímavá je dřevorytina, kterou Menšík připojil na začátek svého spisu (viz reprodukci na str. 2(17.). Tam je vyobrazen mezní soud. Nahoře označují páni a prohlížejí . hranice, mezníky kamenné, označené křížem4) a „líhy" (lízy), vřezané značky do stromů. Dole zasedá ve stanu mezní soud. Na prostřední skupině vyobrazena je přísaha svědků, jak ji vylíčil Menšík v uvedeném již popise. Tři svědkové právě v hrobě podle předpisu přísahají. Ostatní v košilích čekají, až na ně dojde. Tři lidé stavu panského nebo rytířského přísahají proti východu slunce nad hrobem, jak právní zvyklost kázala.

Jisto je, že tato právní zvyklost, jak je popsána a vyobrazena od Menšíka, patří mezi prastaré obyčeje lidové. Přiznává v úvodě Menšík, že kniha jeho je snůškou starobylých zvyklostí staročeských, dochovaných tradicemi z věků dávných a dávných. Nasvědčuje tomu také shoda staročeské zvyklosti s obyčeji u ostatních Slovanů i jiných národův evropských (uvedené již doklady). Pravděpodobně usuzuje Brandl:5) „Ač Menšík význam hrobu vykopaného, o němž také Ctibor Drnovský, psav osmdesát roků před Menšíkem knihu svou (Kniha Drnovská, str. 60.) zmínku činí, podlé náhledů křesťanských vysvětluje, nicméně máme za to, že v tomto vykopání hrobu a v přísaze v něm činěné zachovala se nám ovšem poněkud vybledlá památka na staropohanský obřad, který zachováván býval v nejstarších dobách při sporech o meze. Známoť, že Římané a Němci v rozepři o meze dávali svědectví držíce kus drnu nad hlavou; totéž činili staří Slované, viz Miklosich, Lexikon palaeoslovenicum (s. v. drn.).