je skutečně zachováván, čtoucí nechť srovná s posudkem pana Dra. Polívky posudek jiný, otištěný v časopise Mittheilungen der Anthropologischen Gesellschaft, 1894, Wien, I., Str. 52., kde referent poukazuje na otištěné materiály v Českém Lidu, přidává: „. . . andererseits fehlt es nicht an gründlichen, vergleichenden Arbeiten, unter welchen jere des Herrn Zibrt besondere Aufmerksamkeit verdienen . . Wir schliessen mit vollem Lob unser Referat über diese sorgfältig re-digirte Zeitschrift."

Bezvpoznámek stačí poukázati, jak p. Dr. Polívka soudí o jednostrannosti redaktora českého Lidu a jak o témž soudí v kritice Č. Lidu professor university berlínské, již jmenovaný Dr. A. Brückner, Zeitschrift des Vereins für Volkskunde (red. Dr. K. Weinhold), Berlin, 1893, 468.: „Unter den kulturhistorischen und ethnographischen Beiträgen zeichnen sich die des Herausgebers, Dr. Č. Zibrt, durch weite Gesichtspunkte, Heranziehen der gesammten einschlägigen Litteratur und kritische Gründlichkeit."

Obranou redaktorské činnosti mojí_ při Českém Lidu proti výčitce pana Dra. Polívky je též známé faktum, že si. Česká Akademie uděluje posud každému ročníku podporu na vydávání, jak p. Dr. Polívka také neopomenul ve svém referátu na str. 361. oznámiti. Tato podpora umožňuje, že se zvětšuje obsah, že se rozhojňuje počet nezbytných illustrací a pak že se zvyšuje honorář za články zvláště vynikající. Český Lid honosí se na rubu titulního listu každého ročníku touto uznalou podporou nejen snad po stránce hmotné, nýbrž cení si tohoto příspěvku ročního neméně jakožto ocenění vědeckého významu českého Lidu.

Vysvítá pak z posavadního „pravidelného udílení podpory českému Lidu,

. že Česká Akademie, jež o podpoře Českého Lidu tak příznivě pokaždé rozhoduje,

shoduje se s pochvalnými posudky skutečných uznaných autorit, jako Dra. V. Ja-

giče i jiných (viz str. 306.) a liší se její mínění o Českém Lidu od p. Dra. Polívky.

Poučuje-li mne vůbec p. Dr. Polívka, abych při svých pracích dbal srovnávacího stanoviska v „studiu kulturních vlivů" národů sousedních nebo příbuzných, (srv. nahoře str. 304.) přihodilo se inu tu opět „nedopatření", Já p. Dra. Polívku nebudu nutiti, aby se k tomu přiznal, jako u Dra. Máchala (viz str. 298.) zase veřejně a tiskem a odvolal větu: „Es scheint, als ob der von der anthropologischen Theorie verblendete Forscher gar nicht das Bedürfnis fühle, solche sich doch von selbst aufdringende Fragen zu lösen" (str. 355.).

Raději tuto spornou otázku předkládám k rozhodnutí soudnému čtenářstvu těchto řádků a zejména kruhům odborným. Výčitku, že nepostupuji při svých pracích o kulturních poměrech methodou srovnávací, že snad ani (viz nahoře) nemám ponětí o věci a necítím potřeby otázek příslušných, samozřejmých, mohl napsati zase „nedopatřením" jen ten, kdo mých prací vůbec podrobně nezná, zejména prací posledních, na př. Dějin kroje, Kulturní historie, publikací v Král. společnosti nauk, studií v Českém Lidu atd. V těchto pracích*) soustavně vždy