Bylo povinností p. Dra. Polívky, než se dal do nespravedlivých výčitek, že snad ani necítím potřeby, studovati kulturní vývoj český srovnávací methodou, aby pročetl také spis můj Kulturní historie, v Praze, 1892, kde jsem zřetelně a srozumitelně uveřejnil toto credo svoje na str. 62.—63. •

„Co tím vším dlužno rozuměti? To, že je povinností kulturního historika, obírajícího se speciálními kulturními dějinami, aby aspoň zhruba seznámil se s kulturními dějinami všeobecnými. Teprve potom zosnuje vhodné, vysvětlující pozadí k svému obrazu rozvoje kulturního; teprve potom naváže vhodně a připočte, co vlivem cizím, kulturními proudy z ciziny, ať ze sousedstva přímo či odjinud, z dáli bylo zaneseno, na vrub cizích vlivů — ale za to pak tím účinněji a důrazněji vytkne a směle před každým a spravedlivě obhájí, co naproti tomu v kultuře cizího nikterak nebylo, co bylo výtěžkem snah a činnosti samostatné, výsledkem rázovitého rozvoje domácího . . . Krátce pověděno : předním, důležitým a nezbytným požadavkem při studiu kul-turně-historickém je methoda, i v jiných vědách tak skvěle osvědčená, Uiethoda přirovnávací. Historik jsa obrněn methodou přirovnávací, může pravdivě a jedině s jistotou luštiti záhady v dějinách kulturních."

To je tedy moje credo při studiu kulturně-historickém — p. kritik Dr. Polívka (srv. „nedopatření" při kritice Machalova spisu, str. 298.) o tom neví a proto teprve nyní mne o srovnávací methodě poučuje. Neví patrně p. Dr. Polívka dále, že vždy poctivě podle pravdy, které jsem došel z pramenů domácích i cizích, beze všeho „ířypernationalismu" uznávám, co utkvělo z cizích vlivů kulturních v kterémkoli směru kulturního vývoje českého. Každý posuzovatel ovšem dobré vůle může se snadno o tom přesvědčiti

Ostatně působím po čtyři léta jako docent kulturní historie všeobecné na české universitě. Zajisté že se mi práva k tomu nedostalo dříve, dokud jsem neosvědčil, že znám aspoň elementární základy svého oboru. Je snad potřeba, aby mne teprve nyní p. Dr. Polívka, professor slovanské filologie, o methodě kulturní historie poučoval?

Že tak o stanovisku, o své methodě srovnávací nesoudím snad ješitně sám, poučují přesvědčivě aspoň některé ukázky, jak proti p. Drovi. Polívkovi jiní o methodě a výsledcích mých prací soudili. Viz již ukázky kritiky Č. L. V. 581. Pouhé otištění jejich v dalším bez poznámek mluví za mne a usvědčuje p. Dr. Polívku zase z „nedopatření". Stojí tu s opožděnými poučujícími výklady o kulturním vlivu vzájemném a o nezbytné' pak srovnávací methodě v lidovědě a „vůbec v celém historicko-filologickém bádání" sám a sám. Vidí, že jsem se snažil postupovati dříve již methodou srovnávací, než teprve uznal za vhodné oklikou tak důtklivě mně ji doporučovati, a že tak vždy i v nynějších pracích postupuji.

Athenaeum, v Praze, 1892, 179: „Pan Zíbrt, jak vidíme ze spisu, správně připravuje se na sepsání kulturních dějin českých srovnávacím studiem."

Časopis Českého Musea, 189!, 517—519: „Vůbec ve spise jmenovaném vyniká srovnávací methoda, pro vědecké práce kulturně-historické nezbytná."

Osvěta, 1892, 860: „Oboru u nás dosud méně pěstovaného než dějepis politický, dějepisju kulturního statečně se ujal mladý, podnikavý a pilný badatel Dr. Čeněk Zibrt. četné spisy jeho mají obsah velice důležitý, podávajíce často první systematické zpracování látek málo známých, a to vždy podle současných pramenův i obrazův. Pilnost spisovatelova jest příkladná. Neposlední přednost jeho prací je veliký bibliografický materiál v nich použitý a jeho znalost poměrů všeobecných i kromě zemí českých."