Zpěv ponůcky v Domažlicích.

Zpěv ponůcky domažlické patří k nejkrásnějším přežitkům zvykoslovným starodávného života českého staroslavného města. Jdete-li v hodinách nočních, krátce než hodiny "bijí, po náměstí domažlickém, dolehnou k vám od radnice zvuky těžkých kroků. „Ponůcka" vychází ze strážnice na svou obchůzku. V zimě můžete to viděti už o deváté, v létě o desáté, a potom každou hodinu až do „slavení". Ponůcku obstarává několik mužů statných, velikých (počet není stejný: v zimě bývá ponůcka sesilována polními hlídači); jsou oděni v stejné velké pláště s červeným lemováním a obuti v těžké boty. Na hlavě mají „kaškety", také lemované. V ruce' si nese každý starodávnou halapartnu, na knoflíku visí mu píšťala na poplach.

Takvystrojena vychází ponůcka krokem vážným, odměřeným,

těžkým ze strážnice. Na náměstí vyčká, až hodiny bijí, pak se rozestoupí

jednotlivci na různé strany města a jeden po druhém zpívají jdouce každý celou píseň. Na zpěv ponůcky musí čekati pověžný na cimbuří

věže a po každém ponocném zvlášť obě sloky opakovati. Ponůcka zpívá

čtyřikráte, pokaždé na jiné straně města, a po ní pověžný, ovšem také

čtyřikráte, pokaždé na jiné straně věže a obrácen do jiné čtvrti města.

Prostá, velebná slova a vážná, dojemná melodie písně, zpívané tak osmkráte po sobě a pokaždé jiným hlasem, na jiném místě, z ůst po-věžného pak větrem všelijak lámané a dušené, působí v té tmě a v tom tichu nočním opravdu velebně. Host i domácí vzpomínají při tom zpěvu bezděky na dávný život, dávnou slávu královského města i slavného kraje, jenž tu na stráži jest vlasti ....