Některé zvyky v XVI. věku.

Z některých slov po knihách tu a tam roztroušených pozorujeme v městském honu a shonu ten zdvořilý zvyk, že osoha nižšího důstojenstva něho řádu nechává osobu vyššího řádu, jde-li s ní po ulici nebo sedí-li s ní ve voze kotčím, po.straně pravé. Tedy jako děje se dosavad. Svoje vrstevníky naváděl k té zdvořilosti Trojan Nigellus, povědomý za mnoho let professor Pražské vysoké školy Karlovy, v knize „Život poctivý" roku 1596 přeložené. Chovali se tedy jinde uctiví lidé stejně tak.

Na ulici dávali si lidé „uctivost". Z r. 1549 jest zpráva, že si říkali, když mimo sebe chodili „Pomahaj Bůh!"1) Koku 1516 jeden v Praze osopil se na druhého: „Nechceš-li říci: Pornahaj Buoh, také na mne jazyku nevyplazuj!"2) Ještě obyčejněji říkali si: „Dej pán Bůh dobrý den, dobrý večer." Také ozývalo se začasté „Zdař Bůh!" slovo srdečné, jehož dnes užívají nejraději havíři čeští. Ono „ů" v slově Bůh, když tě zdraví dole pod zemí, znívá trudně, jakoby naříkal. Eoku 1573 vznikla o pozdrav pranice zlá. Stojí tu na pražském rynku jacís lidičky; pozdraví je kýs Martinovský slovy: „Službu pánňnr!" Někteří v odvet pozdravili: „Odplata pánů zase!" Ale jeden k pozdravu schválně neodpověděl. Když byl otázán, proč hrubě mlčí, pravil: „Co bych děkoval, dal bych takový pozdravení, jaké jiní lidé dávají, ,dej pán B. dobrý den', neb ,Zdař Bůh'; co jest to .služba pánům' ? My nejsme než chudí jonáci, páni jsou na zámcích!" Pak se proto popadli v pračku.3)