Činíce uctivost, klobouky a biryty s hlav snímali a „smýkali". Pro nesmeknutí vznikaly na obou stranách takové někdy mrzutosti jako dnes; žalováno, že ten onen „děkuje skrze zuby a klobouku nesnímá".

Tykání městských lidí mezi sebou řídilo se týmiž zvykovými pravidly, jako pozorujeme dosavad na venkově leckde. Kdož cenili sebe na stejném stupni společenském, říkali sobě ty; koho cenili výše, či, jak tenkrát říkáno, „kdo byl lepší", toho oslovovali slovem vy; vyšší pak dolejším vždy tykali. Za dolejšího nebo podlejšího pokládán v témž stavu či stupni společenském ten, kdo nebyl samostatným hospodářem, mistrem. Syn náchlební a dcera, ať staří jakkoli, oslovováni byli i od cizích hospodářů a mistrů „ty", kdežto samostatný hospodář měl vážnost při oslovení. Muž ženě, oiitěl-li ji ctíti, také vykal. Se slovem „vy" souvisel mnohočet ve výroku; říkalo se: „Abyste, pane sousede, zdrávi byli." O „tykání" bylo hádek za všecken čas v městech dost. Na příklad Václav Krocín, konšel, jemuž zcela zbytečně připisuje se zásluha o mramorovou kašnu ze Staroměstského rynku barbarsky odstraněnou a zničenou. Ten pán dovolil si kdys roku 1583 paní z Vlkánova tykati. Její muž ihned osopil se na Krocína: „Netykejte jí, děvkou u vás nebyla!" 4) Nadutost erbovní jeví se v příhodě Jana Janáka z Víčková roku 1578 Nějací koníři mu tykali. On jim za to nadál a pravil: „Kde jsou se tomu ti troupi učili, aby lepším, nežli jsou sami, tykali?" 5) V Litomyšli se r. 1589 bránil jeden tykání těmi obhroublými slovy, kteráž slýchati podnes. Byl to soused Václav Odr; volá na něho Kopřiva slovy: „Pojď sem, mám s tebou něco mluviti!" K tomu Odr: „Což mi tykáš, co sem s tebou svině pásl?"6)

O srdečnosti našich měšťanů psáno začasté. Zvávali se k sobě při kde které příležitosti. „Chodili k sobě na radovánky" nebo na „dobrou vůli". I k šestinedělkám sbíhaly se paní „na radovánky".7)

Host proveden ze sednice aspoň do síně, do mazhauzu. Pustiti hostě bez doprovodu byla nevážnost. S lepším hostem vycházel hospodář až do ulice. Byl naproti tomu zdvořilý zvyk hospodáře vraceti, nepouštěti ho daleko; zvyk tedy dosavad užívaný. Hospodář se také omlouval, nechtěl-li jíti s hostem tuze daleko. Koku 1581 praví kněz Jan v síni: „Jižť dále za vámi nepůjdu!" A pan Jakub odvětil: „Zůstaňte již a buďte pánu Bohu poručeni!"8)

Se srdečností doby souviselo, že si měšťané a měšťanky k rozličným příležitostem posílávali „pocty" ; poctou bylo jídlo i pití všeliké. V dědictví po Barboře z Prachňan v Kutné Hoře jest r. 1512 dvakrát řeč o konvici veliké, „jako v ní poctu posílají".9)